Neposrat se! (druhá část)

Předchozí kapitoly zde.

Kapitola třetí, „je to len vo sviečkách“
Mecův kamarád Martin si bohužel srandu nedělal :/. Opravdu pojedou do Polska, protože tam „prý“ nemá pršet. Meca nicméně se k tomu postavil jako chlap a řekl, že on taky nechce „jechać do Polski“ a že teda pojedeme Rakousko jen ve dvou. Ulevilo se mi, protože v duchu jsem se tak úplně nesrovnal s tím, že by můj první zahraniční trip byl „solo“. Tak OK sraz ve čtyři u mecy v Bohnicích.
Vyjíždím, plánovaná první zastávka je u pumpy na D8, abych dotankoval. Zjišťuju, že jízdní vlastnosti fároše jsou dramaticky změněné po "okufrování". No, budu se s tím muset naučit žít. Všechno jde skvěle, jsem maximálně spokojenej, natěšeněj a nemůžu pořád uvěřit tomu, že fakt jedem :). Tankuju plnou a frčím po dálnici k mecovi do Bohnic. Jenomže jsem se těšil asi až moc. Bohužel, abych to neměl všechno tak jednoduchý, už jak jsem odjížděl od pumpy, všimnul jsem si trochu změněného zvuku motoru. Nejdříve jsem to přikládal těm kufrům (přecejen výfuk pod kufrem zní jinak), ale ono se to zhoršovalo. Motor najednou nechtěl jít do otáček a pak začal při přidání plynu jakoby vynechávat. Chovalo se to v podstatě stejně, jako když dochází fárošovi šťáva a je třeba přepnout na rezervu, až na to, že jsem právě vzal plnou :/. Sáhnul jsem po ventilu, je otevřenej, přepnul jsem zkušebně na rezervu, žádná změna. Pod helmou mě polil studenej pot, tak a je to v háji. V hlavě mi probíhají schémata a možné scénáře toho co se mohlo stát. Vsázím na okruh benzínu, zlomená hadička, něco špatně složeného, ucpaný palivový filtr, vytažená, nebo prasklá podtlaková hadička možností je hodně, snad to bude něco jednoduchého, jinak mě meca nejspíš zabije. Odbočuju na sídliště, parkuju vedle naleštěné guzzinky, meca ještě snáší věci. Mám problém povídám, nejede mi to. Meca se najednou zarazil a povídá „no tak to bylo rychlý, mám to vůbec snášet dolů“? „Zatím ne“ povídám, „musím to rozhodit a zjistit kde je problém“.

Sundávám kufr s nářadím (docela brzo i na mě říkám si) a začínám kontrolovat palivový okruh. Všechno maká, jak má, podtlakovej ventil i hadičky jsou ok, a benzín teče jak dunaj. Tak tady to nebude. Zbývají svíčky a membrány karburátorů, i když vnitřně si neumím představit, že by některá z těch věcí způsobila takovéto chování motoru. Meca na mé konání kouká, jako dítě kterému berou hračky, čas běží. Vidím, že mu postávání zhoršuje morálku, tak se ho snažím zaměstnat. „Pomoz mi sundat nádrž, třeba je to len vo sviečkach“ (vzpomněl jsem si na jeden vtipný komentář o svíčkách co jsem četl před odjezdem na facebooku Trabantem napříč kontinenty). Trabantisti se svým žlutým cirkusem by se nevzdali, je třeba vyčerpat všechny možnosti a hlavně, ... hlavně se neposrat! Ve skutečnosti bych si ale za porci optimismu co ve mě v tu chvíli zbýval asi moc nekoupil :/.

Na chodníku se vrší hromada dílů a nářadí, fároš už je odstrojenej. Makám automaticky jako robot, snažím se nad ničím nepřemýšlet a nepropadat panice. Zjištuju, že rozebírání motorky mi působí mnohem menší stres, než samotná cesta která nás čeká. S klíčem v ruce se cítím jistěji, než za řídítkama. Možná je to prostě tak, že nejsem žádnej cestovatel, ale jenom blbej mechanik. Jenže mechanici, ti nic nezažijou. Mají jen ruce od oleje a bolavá záda. Je mi smutno. Hledám klíč na svíčky co jsem si připravil, ale je krátkej. Sakra, no jo je krátkej, to přece vím, měl jsem vzít ten druhej, ale nevzal. Meca tahá ze svého obytňáku bednu s nářadím a delší klíč na svíčky. S obtížemi povoluju první svíčku. Motor už mezitím vychladl, tak se nemůžu ani potrestat tím, že bych si o něj spálil prsty. Mecovým šikovným magnetickým udělátorem lovím v motoru a z hloubi tahám svíčku, chvíle napětí a poslední naděje na dobrodružství v Alpách. Svíčka bohužel vypadá naprosto normálně :/. No nic zkusíme další. Čas neúprosně postupuje k večeru, taháme svíčku jednu za druhou. Druhá šla nějak lehce,
TO BY MOHLO BÝT ONO.
Ať je to málo dotažená svíčka, prosím!!!
Všiml jsem si, že druhá svíčka je DENSO, první byla NGK. Myslel jsem, že jsem dával nové svíčky, ale zjevně ne a je tam ještě nějaká směska od některého z předchozích šetřivých majitelů. Mám moc motorek a ztrácím přehled co jsem na které dělal, musím si zavést notes! Třetí a čtvrtá svíčka jde také lehčeji než je normální, všechny co šli lehce mají na závitu nespálenou směs. Svitla mi naděje, TO BUDE ONO. Jak jsem měřil tlaky když jsme kupoval fároše, asi jsem svíčky ve spěchu málo dotáhl. Bylo léto a prodávající už ležel před svou garáží na asfaltu s mokrým ručníkem na čele. Udělalo se mu totiž blbě z vedra, zatímco já jsem dvě hodiny pitval jeho motorku a odhaloval všechny skryté vady (mě radši motorku neprodávejte :). Naprali jsme svíčky zpátky, dotáhl jsem je o čtvrt otáčky od dotažení rukou a pak radši ještě trochu, ať je to na jistotu. Startuju, motor jede jak pila, nechal jsem vyvrčet obsah plovákovek a pak spokojeně říkám mecovi „je to dobrý, složíme to a jedem“. „Když to bude dobrý prvních 50km, tak to bude dobrý i na alpy“ :).
Už je mi zase veselo.


Kapitola čtvrtá, změna plánu změněného plánu
Když jsme fároše zase složily a doběhl jsem do přilehlého Lidla pro zásoby (meca už si mezitím nakoupil) zbývala asi hodina do tmy. Je jasné, že na Lipno kde jsme měli dnes nocovat nedojedem, to jsou tak dvě hodiny cesty. Napadlo mě, že bychom mohli dojet na Slapy na Ždáň a tam první noc zakempovat. Meca souhlasil, bylo mu to zjevně jedno, jen ať už se někam jede! A tak jsme konečně na cestě. Meca říká, „dneska otevřeli poprvé tunel Blanka, profrčíme Prahou jako prd“. Dojeli jsme k tunelu a na ceduli "z technických důvodů zavřeno". Přivaděč k tunelu totální dopravní kolaps, všichni se chtěli projet tunelem, ale jaksi se neprojedou. Meca nadává jak špaček a začínáme se proplétat ucpanou Prahou ze severu na jih. Fároš přede spokojeně jako kočka, tak aspoň něco :) „je to len vo sviečkach“ :). Jedu za mecou, po cestě v kolonách je docela dost času na přemýšlení, mě se ale hodní v hlavě pořád dokola jen jedna básnička.
...
ne vy mě nils sví čky
ne vy mě nils sví čky
ne vy mě nils sví čky
to si ale dé bil
...
Na Ždáň jsme dorazili za totální tmy, potěšilo mě, že fároš svítí fakt krásně, když jsem dal dálkový, jel jsem jako ve dne. Závora do kempu byla zavřená, ale našli jsme místo kousek dál, kde se dalo přejet přes příkop až k pláži. Zakempovali jsme za světla mecova mobilu. Pak jsme si dali večeři a uvařili pořádnej anglickej čaj s mlékem v opuštěném plážovém baru. Jo povedlo se, dobrodružství začíná, nejede to sice podle plánu, ale neposrali jsme se. Na našem místě by se posral ledaskdo a se sklopenejma ušima jel domů. Bylo vidět, že meca už je také spokojenější. Jak tam tak sedímě a popíjíme čaj napadlo mě, že jestli tohle dáme, tak o tom napíšu článek a nejspíš bude o čem psát, to je jasná věc. A jak se to bude jmenovat? To je už taky bez diskuze :).

Další kapitoly zde.