Neslíbil jsem klukům nic stoprocentně, měl jsem motorku částečně rozebranou a na sobotní dopoledne nasmlouvané zákazníky. Prognóza počasí byla také na kočku, tak kam se hnát. Radek mne mejlem ubezpečil, že stejně nevyrazí dříve jak ve dvě odpoledne a Méca se dušoval, že má nějakou protekci tam nahoře a počasí že zařídil. V půl třetí se náhle u mne objevili a nekompromisně oznámili, že nás Fous očekává na chalupě. Podlehl jsem hromadnému nátlaku.
Jestli si ale někdo myslí, že jsme vyrazili hned, tak jste na pěkném omylu. Radek má vadnou gorillí nádrž, tak si na cestu namontoval plastovou nádrž z pitbike. Ale ta má jiné uchycení. Vše vyřešil krásnou dřevěnou střešní latí. Nádrž sice držela, ale … Mám tady v záloze nádrž z PWčka, tak došlo na výměnu a k prozatímnímu zapůjčení. Přece nám nebude Radek po cestě dělat ostudu s nějakou nádrží z pitbike, která tam ani nepasovala. A já získal dřevěnou lať na zatopení do udírny.
No Méca to taky neměl bez úpravy. Poprosil mne abych se mrknul na jeho olejový chladič, že se mu zdá, že nechladí. Nechladil. Při montáži dal opačně hadice a tím neměl nucený okruh. Motor žhavil a chladič byl krásně studený. Po přehození hadic bylo vše v pohodě a chladič začal chladičovat. Později se ukázalo, že Méca neměl opačně jen hadice …
No a já musel tak nějak poskládat karburátor, protože jsem si v týdnu hrál s nastavením a neměl jsem čas na dodělání. Tak jsem to na rychlo vrátil do původního a modlil se, aby mne nepronásledovala ta záhada. Modlit se neumím, takže vše marné, po celou cestu to prostě zlobilo. Aby jste rozuměli, prskal mi benzín ven přes vzduchový filtr a když už byl nasáklý, tak motorka začala kuckat a střílet z výfuku. To střílení se stupňovalo intenzitou podle délky jízdy. Opravy jsme ukončili kolem čtvrté odpolední a mě se opravdu už moc jet nikam nechtělo, ale Méca byl neodbytný – jsme tam za slabou hodinu, Fous nás čeká, no a když už máme ty motorky opravené a spolehlivé, tak by byla škoda nejet, a uvidíte, co jste ještě neviděli … - a tak podobně tady do nás vandroval. Opět jsem ustoupil tlaku násilí a vyrazili jsme.
Méca znal cestu, tak se stal vůdčí osobou, Radek coby nejpomalejší byl uprostřed a já se svou střílečkou chodců uzavíral kolonu. Já věděl, že Fous má chalupu někde na severu a žil jsem v domnění, že je to někde za Úštěkem – Hřensko mne vůbec nenapadlo.
Cestu do Roudnice a přes Polepy do Úštěka znám velmi dobře. V Úštěku jsme opět zabodovali na benzínce, slečna tvrdila, že má před dovolenou perfektní zážitek, protože vidí tři motorky vyprané na devadesát a absolutně nechápe, jak se na ně poskládáme. Natankováno, občerstveno a jedeme dál, Fous čeká. Méca jako vůdčí osobnost nezklamal, za to já již za Kravařema zjistil, že vlastně nevím, kde jsem. A to ještě nebylo všem silničkám zamotaným konec. Někde jsme uhnuli do lesa a jeli dlouho úzkou, ale moc pěknou silničkou, kterou lemovaly chaty, chalupy a domky mezi lesními stromy. Vesnici střídala další vesnice, ale to nebylo jako že konec vesnice chvíli nic a další vesnice. Ne tady to bylo, že se vlastně baráky a chalupy prolínají a konec jedné vsi je vlastně začátek druhé, ale vy nevíte, kde to přesně končí a kde začíná. Nádherné scenérie, krásná příroda a nenásilné usazení chat a chalup do této přírody. Fakt jízda požitek. Bylo by lépe, ale strašil jsem chodce, užívajících si ticha lesní přírody, střílejícím výfukem, tak se rozprchávali na všechny strany. Rád bych se jim omluvil, ale na to nebyl čas.
Někde jsme vyjeli, fakt nevím kde, ale podle kopců a svažitých údolí jsem si myslel, že nás Méca dovedl někam do Alp, až jsme skončili v Růžové. Ne že bychom vjeli do nějaké růžové barvy, ale obec, kde má Fous chalupu se jmenuje Růžová. Po chvilce jsme ho našli, na kopci. Foukalo tam studeně a my byli po cestě také dost prochladnutí – nevím jak to ten Méca nahoře zařídil. Kafe se nekonalo a řízky taky Fous neměl, ale jeho paní nám udělala super čaj. Fous nás provedl po svém království a zaníceně vyprávěl o krásách okolní přírody. Kdo to kolem Hřenska zná, ví o čem píši.
Sice jsem marně zíral, kam ukazovala ruka Fousova, tam někde je jakási brána, já však viděl stromy a stromy. Příště si vezmu dalekohled a pak budu nadšeně vzdychat a jásat, že vidím, co je mi ukazováno. Méca má chalupu někde kousek ve vedlejší obci, tak to tady také zná. Dohodli s Fousem, že nám ukáží alespoň kousek té krásy kolem. Ač byla fakt zima a chladný vítr, stálo to za vidění. Rozhlednu na Belvederu mohu doporučit opravdu všem.
Návrat na základnu u Fouse se nekonal, na křižovatce před Růžovou jsme si podali s Fousem ruce a my tři mušketýři se vydali směr Děčín. Rozhodli jsme se, že domů pojedeme rychlejší trasou po břehu Labe. Ona již byla dosti pokročilá doba, tak jsme chtěli být doma co nejdříve. Na kruháčích v Děčíně nám Méca náhle zmizel. Nevadí počkali jsme na výjezdu na Ústí až nás opět dojel. On totiž uhnul k benzínce, abychom mohli načerpat pohonné hmoty do svých mazliků, ale my to s Radkem přehlédli. Zastavili jsme o chlup dál na jiné benzínce.
Tahle cesta podle pravého břehu Labe je plná obcí a semaforů. Takže to zase až tak rychlejší není. Jediná jistota na cestě bylo mé pravidelné odstřelování chodců výfukem – a že jsem si to užil – a hlavně jedete stále po hlavní silnici, kde na rozdíl od levého břehu není velký provoz plechovkářů. Cesta kolem Ústí nad Labem byla v pohodě a hrad Střekov na vysoké skále nás ochraňoval před vpádem závad. Ne však na dlouho. Sotva nám zmizel z očí, stalo se. Radek podcenil dofouknutí pneumatik a zadní prostě řekla dost. V podjezdu na konci obce Brná asi píchnout Radek neplánoval. No a nyní se ukázala totální nepřipravenost nás všech. Já z celého nářadí vozím pouze šroubováček na štelování karburátoru. Méca má sice pizza kufr a v něm nářadí, ale lepení nenašel. Radek má také pěkný velký kufr, ale v něm potřebné lepení neměl a ani záložní duši. Nalezl však sprej na nouzové dojetí. Zkusil ho, nepomohl. Stáli jsme u nějakého baráku a majitel zrovínka vynášel smetí, lepení také neměl. Ale naše motorky se mu fakt líbily.
Radek tedy potupně vzal telefon a zavolal svou milovanou ženušku, aby pro něj přijela autem. S náma se rozloučil se slovy, že mu stejně nejsme nic platný, tak ať jedeme domů. No tak jo, když nám nechtěl ukázat manželku, tak proč čekat. Vyrazili jsme s Mécou dál a blíž k domovům. Litoměřice, Terezín, Roudnice nad Labem – tady se Méca odpojil a pokračoval směr Praha a já odbočil směr Mělník do Cítova. V devět večer jsem ukládal motorku do garáže. Ještě jsem zavolal pro jistotu Radkovi, zda pro něj ženuška dojela nebo zda nemám nastartit tranzita a vyrazit pro něj. Již byl v autě se ženou a blížili se k domovu. Tak zase někdy. U Fouse
