Slovensko - Revúca - Predná Hora, 16.-18.7.2010

Mezi Bytčou a Žilinou mi Ivan hlásí přejezd hranic, koukám do mapy, s hlavní skupinou bych se mohl setkat někde u Turčianských Teplic. Za Martinem tedy stáčím k jihu. Začíná foukat vítr, docela příjemný v dnešním vedru. Pořád ovšem nabírá na síle, obloha se příšerně zatahuje, někde vpravo přede mnou řádí bouřka. Věřím, že se tomu vyhnu, pro jistotu už vyhlížím možná místa k úkrytu, do nemoku se mi v tom vedru nechce. Vím, že před Turčianskýma Teplicema je benzinka, snad to vyjde. Nevyšlo. Po pěti minutách jsem v tom až po uši, jako naschvál žádná civilizace, hromy blesky, leje jako z konve. Konečně nějaká dědina přede mnou, tam musí být autobusová zastávka. Jo, vlítnu tam i s opicí, vyždímanou bundu přehazuju přes řídítka. GPS ukazuje Diviaky. Mobil bliká, čerstvá sms od Ivana, hned mu volám. Kluci odpočívají někde u Bánovců, asi obědvali, jsem teď kousek napřed. Dozvídám se, že jedou čtyři, rychle domlouváme možné místo setkání. Čekání v dešti si krátím rozmluvou s paní středního věku, byla zalít zahrádku na chalupě a teď tu čeká na autobus domů. „Veď vody už bolo treba!“ No, jsem teď jiného názoru. Za půl hodinky se obloha vyjasňuje, oblékám mokré hadry a pokračuju k již zmíněné pumpě. Opice zaslouží plnou, já kafe, bagetu a něco na žízeň kupuju i na cestu. V tom fofru jsem si z domu nevzal ani rohlík...
Chci tady na kluky počkat, ovšem mapa ukazuje, že pokud zvolí nejkratší směr, mohli by mě minout. Proto ještě popojíždím až za místo, kde se naše cesty musejí jistě setkat. Nejbližší parkoviště je u Harmanecké jaskyně, brzdím, v odpoledním sluníčku dosušuji mokré svršky. Za nějakých 20 minut slyším zběsilý jednoválec, první se řítí Zdeněk, za ním Ivan, Martin a Vašek. První etapa se vydařila, vyměňujeme informace a děláme první společné foto. Všechny stroje šlapou bez problémů, není důvod se déle zdržovat.
Přes Banskou Bystricu, Brezno, Tisovec, Muráň jedeme non-stop, občas mě někdo z kluků předjede, občas předjedu já. Prohlížím si je zezadu i zepředu v zrcátku, za chvíli každého bezpečně poznávám. Někde u Muráně ještě tankujeme, ať jsme ráno připraveni vyrazit kamkoliv.
Před posledním stoupáním „chytají saze“, se Zdendou a Ivanem se utrhujeme a dáváme opicím i sobě pěkně do těla. Tři motory točí naplno, z výfuků jde úplný koncert , až mi z toho „behajú zimomriavky po chrbte“. Na posledním rozcestí čekáme na ostatní, krátkou enduro-vložkou přijíždíme společně na Prednú Horu. Na tachometru mi přibývá 290km.
Postupně nás přichází přivítat asi 20 lidí, nestíhám si ani zapamatovat všechna jména. Ivan je tu jako doma, v nejhorším poradí a zachrání trapas. Obsazujeme Ivanem objednanou třílůžkovou chatku hned vedle organizátorů, dvě postele a rozkládací pohovka, jedna karimatka uvnitř a jedna na verandě, všech pět nás vypadá spokojeně. Při registraci platíme drobný poplatek za zítřejší vyjížďku nějakým žebřiňákem někde na salaši, myslím že všichni objednáváme a platíme kotlíkový guláš na zítřejší večer. Vidím Ivana, jak s nějakou klobásou valí někam k ohni. Mám skromný dotaz, je-li klobás více. „No samozrejme!“, odpovídá Janko, „daj alebo zapiš na účet Euro dvacať, dole je ohoň, chlieb a horčica tiež.“ Klobása chutná znamenitě, plzeňská dvanáctka po ní jakbysmet. Ta bohužel brzo dochází, přecházíme teda na Šariš, při dalším kole už i tato pípa syčí naprázdno. Možná je to dobře, ráno nás čeká vyjížďka s již zmíněným programem. Spát se však ještě všem nechce, k naší chatě přicházejí další, na které už pivo nevyšlo, někdo vytahuje bůhvíodkud pár plechovek, plotna na nosiči Martinovy opice nahrazuje barový pult. Nějaký nocležník si ustlal na naší verandě a zabral tak Martinovi nejlepší flek hned u stěny. Vedle taky někdo chrápe radši venku. Myslel jsem si, že jsem o motorkách už všechno slyšel i navykládal. Zdaleka ne, stojíme venku a klábosíme do dvou ráno.
Sobotní snídani nám ochotná obsluha servíruje venku na zahrádce, uvnitř restaurace se kvůli vedru téměř nedá vydržet. Před desátou startujeme za všeobecné pozornosti naše stroječky, fotografové přehlížejí okolostojící géesa, véstromy a transalpy, naše opice jsou centrem zájmu, nestíháme odpovídat na všechny dotazy, najdou se i nedůvěřivci, kteří mají obavy, že budeme kolonu nějakých čtyřiceti motorek zdržovat.
Vyrážíme mezi prvními a tak taky po asi čtyřiceti horských kilometrech dojíždíme na louku u salaše, kde parkujeme a oblékáme kraťasy, trička a lehkou obuv. Ostatní uznale pokyvují hlavami nad výkonem našich strojů, další dotazy, další focení, od této chvíle nás berou naprosto rovnocenně i na silnici. Jiné schopnosti jsme ostatně prokázali už včera...
Je tu moc příjemně, naprostá pohoda. Plánovaný program dostává trhliny, koně kvůli vedru radši nezapřáhli, náhradnímu povozu zvanému „Zbojnícka strela“ odíšla prevodovka, nu čo teraz. Buďto pěšky asi tříhodinový okruh lesem a nějakým kaňonem, nebo zůstat zde zevlovat a dopřát si halušky asi na tři způsoby nebo něco jiného z pestré nabídky jídel zajímavých názvů.
Dáváme pivo, pomalu se chystáme na pěší okruh (proto jsme si motorky ovšem nekupovali), někdo přichází se spásným návrhem trhnout se a udělat si opičí výlet do Tater. Rozhodnuto, něco k snědku a s nucenou zastávkou na základně (někteří vyrazili ráno nalehko bez bundy) dáváme Poprad, Smokovce, Štrbské Pleso s nezbytným focením.
U Podbanského opět chytají saze. Napřed Zdenda, pak já, až rozjede těžší převod tak i Ivan, nakládáme opicím maximum, předjíždíme auta, pěkných pár minut držíme na rovince stodeset. Na malém parkovišti pak čekáme na Martina s Vaškem, sundáváme přilby, kluci zapalujou cigára, to byl fakt nářez. Osádky dojíždějících aut si nás zvědavě prohlížejí, asi nevěří vlastním očím, co za staré blázny takto šílí na motorkových bonsaích. V Liptovském Hrádku u pumpy dopřáváme opicím i sobě, chceme pokračovat a dokončit okruh přes Nižnú Bocu a Čertovicu. Obloha však dostává černou barvu, nevyhnutelně se řítíme do slejváku. Jsem to já, kdo brzdí u autobusové budky, po rychlé dohodě se vracíme asi 2 km k pumpě, odkud jsme před chvílí vyjeli. Sledujeme oblohu, zatahuje se pekelně, začít hustě pršet. Zjišťuju, že po nějakých čtyřech kilometrech bychom odbočovali vpravo, kde ještě mraky nevisí tak zlověstně. Mám trochu výčitky svědomí, že jsem kluky možná zbytečně zbrzdil, ovšem oni včera nezmokli jako já.. Skvělá parta potvrzuje svoje kvality, nikdo neremcá, jen Ivan je mírně nespokojen s dosavadním hladkým průběhem. „To není žádnej adventure, když všecko klape, ani nebude na co vzpomínat“, provokuje. Bavíme se navzájem i s ostatními motorkáři, kteří sem zajíždějí schovat se před deštěm. Jeden nás dokonce zve do Tatranské Lomnice, kde jsou spolu s asi manželkou na tandemu ubytovaní v penzionu, mají tam ještě volno. S díky odmítáme, máme bydlení vlastní a hlavně na nás čeká guláš! Ivan pro jistotu volá organizátorce Marience, že přijedeme později, ať nám gulášek nechají. Vyšlo to, bouřka se přehnala, po asi hodinovém čekání jsme už bez deště kolem osmé zpátky na Prednej Hore. Gulášek byl vynikající, pivo už dnes vydrželo, my však po uhasení žízně šli radši spát. Příjemně unaveni po nějakých 300 km přes Tatry, navíc zítra nás čeká cesta domů.
V neděli vstáváme v sedm, zprvu jasná obloha se postupně zatahuje a než stačíme zabalit a vyrazit, už prší. Ještě tedy do nepromoků, odjezd bohužel v dešti. Déšť po pár kilometrech přechází v pořádný slejvák a ten v průtrž mračen. Vítr si s námi dělá co chce, opět to jistí autobusová čekárna. Vejde se do ní všech pět opic, to musím zdokumentovat i v těch provazech vody, co padají shora.
Úplně pršet asi nepřestane, cesta daleká, moc dlouho proto nečekáme a upalujeme v dešti. Docela se ochlazuje, mokré hadry zepředu pěkně chladí. Stroj však šlape spaolehlivě i v dlouhotrvajícím dešti. Co vydrží on, já musím taky! Někde u Ružomberku déšť ustává, zastavujeme na kafe. Vašek rovná k výfuku přilepený blinkr, kupodivu zůstává funkční. Já převlékám tričko s dlouhým rukávem, promočené rukavice měním za suché. Hned se jede líp, nemoky necháváme na sobě, aspoň uschnou. Není důvod k dalším zastávkám, všechny opice jedou bez problémů i po přestálém dešti. U Bytče tankujeme, gorilka mě překvapuje rozumnou spotřebou, která se během putování pohybuje mezi 2,7 až 3 l/100km, a to ji nijak nešetřím. Domlouváme následující kilometry v serpentinách „každý podle chuti“, počkáme na sebe na Prostřední Bečvě u Zavadilky. Se Zdendou nakládáme strojům jako obvykle, vzdalujeme se i Ivanovi, jehož těžší převod se do kopců rozjíždí pomaleji. Na rovinách a sjezdech se mírníme, Ivan hned dotahuje, předjíždíme se navzájem. V Makově měří, spokojí se s autem před námi, které jsme ve stoupání předjeli a na rovince zase pustili před sebe. My to buď ustáli nebo měli zrovna obsazeno. Před Bumbálkou zase závodíme, s kopce slevujeme, stroje potřebují vydechnout, stejně budeme zastavovat. Zavadilka se blíží, Ivan nikde, že bychom mu tak ujeli? Konečně se Zdeňkem sundáváme nemoky a vyhlížíme, kam se usadíme k obědu. Přijíždí Vašek a hlásí hroznou zprávu: „Ivanovi vytekl olej a stojí pár kiláků zpátky“. Hup do sedel a razíme zpět. Adventure začíná?
Není to tak zlé, Ivanovi se vysmekla hadice od chladiče oleje a než si toho stačil všimnout, olej byl pryč, až se motor mírně kousl. Ještě u nás zastavuje Pepa na VT1100 se svojí přítelkyní na Freewindu 650, taktéž účastníci stretnutia na Prednej Hore. Po zjištění, že si poradíme, pokračuje „nejlepší to endurista v kategorii chopper“ dál směrem k Hradci. Oprava je hotová, po nalití oleje Ivan opatrně startuje. Motor nasál olej a zdá se být v pořádku, dojíždíme teď už všichni na Zavadilku a zaslouženě obědváme.
Já už jsem skoro doma, zvu kluky na kafe. Ivan motoru moc nevěří a rozhoduje se pokračovat nejkratší cestou dál. Jo, „bylo nás pět“, ahoj a dobře dojeď! Zbývající čtyři přijíždíme téměř za sucha ke mně domů. Vašek kafe nepije, dobře ti tak, dostaneš čaj. Než se stihneme občerstvit a kluci převléknout, začíná zase pršet, tak opět zpátky do nemoků a do deště. Aspoň tolik nemrzí, že pro mě cesta už skončila.
Účastníci zájezdu (všichni Gorilla): Ivan, Lifan 150 Martin, Sky Team 125 Pavel, Shineray 150 Vašek, Sky Team 125 Zdenek, Sky Team 125 s kitem 140
Chlapi díky za společnost, jste zkušení motorkáři, které hned tak něco nevyvede z míry. Cestovali jsme spolu poprvé a já doufám, že ne naposled.
Pavel alias Tatiik

Dodatek 1 – Martin (alias MaP):

Gorillí toulky

Pomalu a dlouho jsem se rozhodoval, jestli podniknu zkušební jízdu na Slovensko s dobrodruhy, kteří jsou také zvědaví, co ta jejich "opička" vydrží.
Plán byl – vyrazit ve čtvrtek, zajet do V. Meziříčí, udělat pár úprav a dojet na domluvené místo srazu s dalšími členy opičí tlupy. Přidat se a společně vyrazit.
Realita - týden před vyjetím jsem se rozhodl, že ještě vyměním původní originální pneumatiky (po 2000 km zadní guma hotová). Objednal jsem pneu po internetu a netrpělivě čekal, jak akce dopadne. Výsledek SUPER. Místo ve středu měly dorazit v pátek a ne dvě, ale pouze jedna.

Naštěstí je sklad nedaleko mého bydliště, tak jsem si pro ni ve čtvrtek dopoledne dojel sám. Kola už jsem měl nachystaná k výměně obě. Po domluvě s GORILLÍM TÁTOU Ivošem jsem na přední kolo obul novou a ,,prašivku,, hodil na zadní s tím, že v Meziříčí přezuji i tu.
Po čtvrteční dopolední ,,sborce,, jsem konečně vyrazil a dojel na místo dokompletace stroje. U Ivoše proběhlo vše hladce. Jen k ladění stroje přibyla ještě výměna simerinku, protože cestou nějak povolil a pouštěl olej do míst, kam není třeba.
Po všech těchto úpravách a drobných opravách nastal čas vyrazit dál a najít místo na spaní. Cesta na Brno po okrskách docela šla. Všude kolem česaly nebe blesky a já uháněl slalomem mezi mraky na Slavkov.

Po noční prohlídce Slavkova za drobného pršení a zjištění, že kolem není nikde žádný kemp, jsem se rozhodl rozbít ležení u jednoho kukuřičného pole za městem. Spaní dobrý, jen kdyby ty komáři nebyli tak přítulný. Ráno už jen posnídat a vyrazit na benzínku čekat na další ,,opičáky,,. Čekání mi zkracoval motorkář na GOLD WINGU, tak na nás musel být príma pohled. Exoti jsme tam byli oba. S lehkými obavami, jak výlet dopadne, jestli stroj vydrží a co není dotažené čekám na zbytek výpravy.

Výsledek - celý výlet fungovalo vše jak má. Ujel jsem za 4 dny asi kolem 1600 km, z toho bylo asi 800 km za neděli. V pondělí jsem si udělal ještě volno, protože přijet ve 2 hod ráno a v 7 hod vstávat není úplně ok. Ta neděle mě docela vyřídila. Ne na sílu, ale na oči. Večerní jízda není nic moc.

Uvidíme, co ještě podniknu do prvního sněhu, až mi zase otrne. Výlet na Slovensko se mi líbil. V nabídce bylo skoro všechno, co nabízí silnice i počasí.

Parta dobrá – co víc si přát, jen zase někdy vyrazit.

Hodně km a žádné závady přeje všem Martin (MaP)

Dodatek 2 - Ivan:

Ve čtvrtek navečer ke mně přijel Vašek Starosta ze Žebráku nedaleko Plzně. Něco jsme ugrilovali a hajdy na kutě. Ráno po sedmé start, jeli jsme piánko 70 km/h. Ve Svitavách čekal netrpělivý Zdeněk, málem mne nenechal ani zakouřit a frčeli jsme na Brno. Cestou nic zajímavého, ve Slavkově jsme byli skoro načas a setkali se s „Davidem a Goliášem“ – Martinovou Gorillou a cizím Golďasem, který jel svou vlastní cestou. V Buchovských zatáčkách oběd U trampa, všichni koukají na čem to jedeme. Hranice Starý Hrozenkov, Trenčín, Bánovce, tam zastavujeme protože před námi je bouřka. U kafe na pumpě komunikujeme s Pavlem že se sejdeme u Turčianských Teplic, po chvíli jedeme dál na Prievidzu a Nitrianské Pravno. Tam doprava a po okreskách do Turč.Teplic. Volám Pavla, je pár km napřed u Harmanecké jeskyně a čeká. Ukazuju klukům zkratečku přes Čremošné, pak Zdenda ujíždí a užívá si 14 km asi nejhezčích slovenských zatáček. Kousek za nimi už vidím vlevo parkoviště a na něm 2 Gorilly, Zdendu a Pavla - konečně jsme všichni...

Zbytek popsal moc pěkně Pavel, doplním jen mou poruchu a cestu po „definitivním“ rozloučení u Zavadilky:

Porucha – frčím z Bumbálky dost přes sto, proletím kolem přehrady v Horní Bečvě a kousek za ní cítím jak motor vadne, vadnutí se vzápětí mění v brždění doprovázené kvílením pneumatiky. Celé to trvalo 1-2 sekundy než jsem pochopil a vymáčkl spojku. Koukám že pravá strana motorky včetně předního kola je od oleje stejně jako moje noha. Závada je jasná, vytržená hadice od chladiče dole u karteru. Strkám ji zpět, mezitím se vrací kluci, Zdenda vypomáhá olejem, motor jde v pohodě natočit tak jedeme. Kupuju na pumpě olej do rezervy a hurá na oběd.

Po rozloučení - nejdřív jsme se potkali o 2 km dál, kde jsem si bral nemoky. Kluci profrčeli, Zdenda měl na šotolině prima brzdící extempore, ale jako motokrosový odborník ani nezastavil a letěl dál. Chvíli jsem sledoval jak se pomalu vzdalují, jel jsem 50 km/h a naslouchal motoru, který se před chvílí téměř zadřel. Postupně jsem zrychloval, ale stejně max. 70. Uprostřed Olomouce kouř, motorka od oleje, naštěstí jsem včas zastavil. Stejná závada, hadice zpět, do motoru nový olej a pomalu na pumpu. Dokupuji další olej, konzultuji se Zámkem a Ivošem co se stalo. Prý velký tlak za čerpadlem, který hadice se sponkou jednou za čas nevydrží, není to prý žádnou poruchou. Hadici pojišťuji dalšími sponkami a drátem a pokračuji. Na dálnici mne dohánějí kluci, už bez Pavla a zastavují před Mohelnicí na pumpě. Dáváme řeč, přidávám další jistící drát ze zásob Vaška, dostávám i nějaké sponky, loučím se a vyrážím napřed. Za chvíli mne kluci (už i bez Zdendy) opět dohánějí a solidárně jedeme ve formaci až za Vysoké Mýto, kde odbočují na Chrudim. Díky za krásný víkend, doprovod a pomoc a hlavně dobře dojeďte!! Já už to mám kousek, ještě v posteli na ně vzpomínám že stále asi jedou…

Vydáno dne 26. 07. 2010