Neposrat se! (poslední část)

První kapitoly zde.

Kapitola jedenáctá - Vidlák
Ráno už nepršelo, ale pořád bylo hodně pod mrakem a hrozilo, že každou chvíli začne. Zprávy z Čech, naproti tomu hlásili pěkné počasí, takže nám bylo jasné, že je na čase se tam přesunout. Mám zrovna narozeniny a to je třeba oslavit, takže jsem navrhl, že můžeme jet do jižních Čech na chalupu Vidlák a tam pobýt poslední noc, důstojně naše dobrodružství a moje narozeniny zapít a v pátek naši akci oficiálně rozpustit. Sbalil jsem mokrý stan a pomalu jsme začali chystat odjezd. Věci moc neuschly, obě moje rukavice pořád mokré a mecova helma taky nic moc. Když dorazil majitel  a zkasíroval nás, rozloučili jsme se s kempem a vyrazili k domovu. Oba navlhlý a já navíc o rok starší :/. Na hranicích do Čech už byla kolona (uprchlíci), ale předjeli jsme až dopředu. Když jsme jeli kolem policajta co kontroloval auta říkám mu. Mám dva uprchlíky v tankvaku a támhle kamarád má tři v tom válci v zádu na motorce. Policajt se jenom usmíval a tak se ho ptám jestli už nějakého uprchlíka chytili. Kouká na mě a povídá, nejsou blbý proč by chodili přes přechod, když vědí, že jsme tady. No to je nám jasný asi všem :). Nepromoky jsme sundali až za hranicemi. V Čechách bylo tak jak bylo psáno slunečno a pohoda. Na Vidláku jsem po výborné vítací večeři od mé hodné tchyně Marty, dosušily stany a moje 39 narozeniny jsme oslavili dvěma flaškama vína. Když už jsem naplno upadl do předčtyřicítkové deprese, najednou se ukázalo (někdo mi napsal, že mi blahopřeje k 38), že jsem to špatně spočítal a že je mi fakt teprve 38 :). Slušný nad dvěma flaškama vína o rok omládnout, to si musím nechat patentovat. Meca přislíbil, že jako dárek si mohu dát ráno projížďku na jeho guzzince (asi abych konečně procitl a pochopil, jaké je to jezdit na opravdové motorce).

A tak se i stalo. Projížděl jsem známé okolí a seznamoval se pomalu s ovládáním motorky, které je opravdu zásadně jiné, než na co jsem zvyklej. Guzu je třeba jen tak lechtat na bříšku, motor má dostatečný krouťák v nízkejch otáčkách a pro ježdění běžnýma rychlostma (do 130ti) ho není třeba vytáčet. Meca zanevřel, na přední stupačky, ale já s dlouhejma nohama jsem si je tedy dost užíval. Po pár km jsem se naučil řadit na guzzi (jo to se opravdu musí učit :) a pak i řadit patou, takže jsem normální stupačky ani nepotřeboval. Prostě Easy Rider :). No nedá se svítit, taky budu muset jednu takovou pohodovou motorku do stáje pořídit :). Meca zvedl kotvy ještě dopoledne a naše dobrodružství tímto skončilo. Já zůstanu na vidláku do pondělí, protože se sem přesune moje žena Erika a domů pojedu až v pondělí.


Kapitola dvanáctá znovu Rakousko
V neděli už mě začalo zase svrbět sedlo, houby už byly nasbírány, jabka vymoštovaná a zákvas na slivovici do palírny odevzdán :), tak si říkám, když už jsem tady, na jihu, co se ještě někam projet? Marta mi dala typ na nějaké viklany o kterých četla (kdo neví, viklan je kámen co stojí na špičce a ne a ne spadnout :). Viklany jsou v Dolním Rakousku a nemělo by to být daleko, tak jsem po obědě vyrazil znovu přes hranice na objevnou cestu. Sundal jsem boční kufry a tankvak a nechal si jen topcase (bez nářadí bych nevyjel :).

Pravda maličko jsem podcenil navigační přípravu. Sice jsem věděl u které vesnice to má být, ale nějak moc jsem spoléhal, že to tam bude značené (jako u nás každá blbost) a nebylo. Když už jsem chtěl zastavit a využít zbytek roamingového tarifu, abych se zorientoval, objevil jsem konečně směrovku na které se něco psalo německy a byl u toho piktogram toho viklanu. Tak jsem vyrazil po směrovkách. Vyvedli mě za vesnici a pak po poměrně pěkné cestě  až k baráku u lesa kde sídlila zjevně nějaká firma na zpracování žuly (něco jako u nás kameníci u hřbitova, ale vetší) a měli v logu ten viklan. Takže, ty směrovky vedou k nim a na ceduli je název firmy. No něco s tou němčinou budu muset udělat :). Když už jsem byl tady, rozhodl jsem se pokračovat po cestě do lesa, protože tady někde to přece musí být.

Cesta lesem byla zprvu vcelku obstojně zpevněná a po chvíli jsem po ní dojel k nějaké další usedlosti v pozadí s překrásným zaplaveným žulovým lomem. Na hladině se zrcadlilo modré nebe a celé to vypadalo dost lákavě. Udělal jsem pár fotek, zadumal jsem jaký to bude asi na dně a rozhodl se, že se sem musím někdy vrátiti s potápěčskou výstrojí (žulové lomy jsou proslulé svojí neuvěřitelnou viditelností pod hladinou a bývají i přijemně hluboké). Za lomem už to začalo vypadat, že jedu dobře. Les zhoustl, cesta se trochu zhoršila, ale furt to byla slušná polňačka a všude kolem mě byly obrovské žulové balvany a skály porostlé zeleným mechem. Na některých větších skalních útvarech byly žulové desky připomínající zřejmě život nějakých místních „žulochránců“. Tady už to někde musí být. Dojel jsem na rozcestí na kterém byla Boží muka, jak jinak než ze žuly. Vybral jsem nejhlavnější lesní cestu a vyrazil po ní. Po nějaké chvíli už asi 3km někde uprostřed toho žulového hvozdu se cesta svažovala prudce dolů a pak zase hned nahoru. Dole jsem viděl, že asi protéká přes cestu nějaký pramen a je to tam rozbahněné a vyjeté koleje. Opatrně jsem tedy sjel k tomu místu a snažil se to přebrodit. Bohužel jsem se, ale zasekl předním kolem v bahně, fároše jsem zadusil, no a pak se to stalo.

Zmáčkl jsem tlačítko startéru a slyším jenom „Hu, Hu, ..... Hu“ a konec, zhasly kontrolky, baterka je kaput. Takže abych to shrnul. Podvečer kdesi v Rakousku, samozřejmě sám, uprostřed lesa na polní cestě, celkem dlouho jsem nepotkal ani živáčka, přední kolo zapadlé v bahně, které bylo taky všude kolem, no a fároš (ne tedy nějak neuvěřitelně, ale i tak docela těžká mašina). To je docela umění nepropadnout panice :). Chvíli jsem jen tak seděl a snažil se dát si dohromady možnosti. Můžu zavolat asistenci, nejspíš tu budu do půlnoci, než mě najdou někde v lese, ale je to možnost. Můžu zavolat tchánovi, aby přijel autem (je to asi 80km jedna cesta) a můžeme to zkusit rozjet sami (budu taky pár hodin čekat, pojedu v noci domů a nejspíš to s baterkou kaput moc svítit nebude a ještě budu za blbce a vždycky když budu chtít někam jet, tak to budu mít na talířku), no je to možnost. Jinak samozřejmě svoje nářadí mám, paranoidně i startovací kabely a dokonce i nabíječku, ale v lese jak známo to zásuvkama neoplývá. Nebo to musím nějak roztlačit. Samozřejmě už nějakou zkušenost mám a tak vím, že v jednom jsem nedokázal roztlačit ani moji dvěstěpadesátku a ta vážila polovinu než fároš, ale touto možností začnu. Začal jsem pomalu viklat :) přední kolo z bahna (no alespoň nějakej viklan dneska). Po chvíli se mi to podařilo a fároš stál zase na zpevněné cestě. Začal jsem ho tlačit do kopce přede mnou. Kopec se celkem nechtěl dát, takže jsem se vždycky zapřel, pošťouchnul dopředu a zamáčkl přední brzdu. Podrážky od bahna mi podkluzovali a každou chvíli jsem nás viděl, jak oba ležíme :). No nicméně dostrkal jsem fároše po nějaké chvíli asi do půlky kopce. Otočil ho čumáčkem dolu a chvíli hlasitě oddechoval.

Bylo mi jasné, že na jedničku to nebude to pravé, takže jsem zařadil asi trojku, zapnul klíček a zapalování, vypnul vše co se dalo, včetně usb nabíječky a poslal fároše dolů. Když jsme měli nějakou tu rychlost, pustil jsem spojku a smyk jako kráva. Tak tak jsem to srovnal a dobrzdil, abych neskončil zase v tom bahně. Tak takhle to asi nepůjde :/. Motor se ani neotočil, musím dát šestku a vytlačit to vejš. No podruhé to už nešlo tak „dobře“ jako poprvé. Všechno už mě bolelo a padala na mě trochu deprese. Pořád dokola si opakuju, „hlavně se neposrat“, „hlavně se neposrat“ a tlačím do kopce. Nevím jak dlouho to trvalo, ale dotlačil jsem ho skoro až nahoru na kopec. Sisyfos se svým balvanem je proti mě hadr :). Otočím dolů, prořadím až na šestku a čekám až zmizej mžitky před očima z té námahy. Teď už to musí vyjít, znovu nahoru už bych ho nevytlačil. Pomalu rozjíždím dolů, s malým smykem se motor protočil, blafnul a hned zdechnul. Jsem asi v půlce kopce, mám ještě jeden pokus. Je jasný, že na šestku se to hned udáví, jak to blafne musím rychle vymáčknout spojku a dát plyn ... Rozjel jsem to dolů (odstrkuju se zdřevěnělýma nohama jak pavouk na plotně) jak kopce přede mnou rychle ubývalo, možná až moc brzy jsem pustil spojku, ale jedno protočení, spojka, plyn a motor zařval jak to umí jen fároš :).  Měl sem plný ruce, takže se zadní brzdou jsem zastavil zase uprostřed toho bahna, ale už mi to vrčeloóóóó. Teď opatrně prořadit zase na jedničku aby to nechcíplo a pryč odsud. Už v životě nechci vidět žádnej blbej viklan a odpověď na to, zda je možno roztlačit devítikilo v jednom na lesní cestě je ANO, ale je to fuška :).


Kapitola třináctá, konečně domů
Na vidlák jsem dorazil ještě za světla, cestu jsem si celkem užíval, fároš jel pěkně, nikde jsem radši nezastavoval (naštěstí jsem měl natankováno cestou tam). Hned jak jsem dorazil připojil jsem nabíječku a ta jen zahlásila, že baterie je plně nabitá. Zkusil jsem motor natočit a blafnul hned, tak asi je baterka už kaput, když se tak rychle z nuly zase nabila, koukám na datum na ní a je jí už přes dvanáct let, tak má holka nárok.

V pondělí jsem vyrazil na cestu domů hned po poledni. Po jedenácti dnech už jsem se docela těšil.  Zvolil jsem cestu mimo dálnice, tedy z Pelhřimova přes Červenou Řečici, Čechtice a Vlašim do Benešova a pak už se uvidí jestli po dálnici, nebo někde kolem Prahy. Cesta je to pěkná, občas příjemné serpentiny a povrch poměrně kultivovaný. Někde kolem Čechtic jsem už přepínal na rezervu a začal se rozhlížet po nějaké pumpě. Pár jsem jich přejel, jedna byla zavřená a tak jsem zastavil a nahodil mobil, abych našel nejbližší pumpu a někde zbytečně nezůstal viset (už toho bylo myslím za tuto cestu dost :). Když jsem se ale rozjížděl fároš se zadávil. Zkouším startér a ani ťuk, jen cvaklo relé a zhasly kontrolky. Tak baterka se asi vyzkratovala úplně, no paráda. Naštěstí jsem byl v kopci. Vypnul jsem světla, prořadil jsem na šestku, pustil fároše z kopce a s přehledem ho natočil :). Když jsem zapnul světla, už pohasly kontrolky, takže jsem musel jet jen na parkovačky a hledat pumpu která je navíc na kopci.

No nebylo to tak jednoduché, s těží jsem po 20ti km našel alespoň nějakou a i když byla na absolutní rovince byl jsem za ni rád. Asi bych býval fároše ani nechcípal, kdybych neměl společný klíček pro nádrž a zapalování (takže mi nic jiného nezbylo). Fofrem jsem natankoval, zavřel nádrž a zkusil startér, chytil. Tak to mám vyhráno, když jsem šel zaplatit viděl jsem, jak se pán z obsluhy nechápavě podivuje mému manévru. Vysvětlil jsem mu, že jedu z dlouhé cesty a mám kaput baterku. „To jste nemusel ani vypínat“, povídá pán. Říkám „klíček“ a on „aha no to je fakt“ :). Tak svištím domů, jedu bez světel a když už je blikání protijedoucích nesnesitelně otravné zapínám aspoň parkovačky „jo vím, že to nesvítí a co mám jako dělat“! Až do Říčan dobrý, ale v Říčanech na hlavní dlouhá kolona. Už jak jsem vymáčkl spojku najednou neslyším motor, tak jsem ji zas rychle pustil a ještě motor naskočil, už ale nechtěl držet volnoběh, no není dost šťávy pro elektriku motoru, tak to nebude jen baterkou :/. Kolona byla dlouhá a nepodařilo se mi to už vymanévrovat a udržet motorku natočenou. Na semaforu na rovince uprostřed kolony najednou stojím a nevrčím.

Tak a teď už opravdu nevím co. Nabíječku mám, tak asi někde sehnat zásuvku a zkusit to nabít a nějak dojet, ale už jsem z toho všeho nějak moc unavenej a hlavně znechucenej. Jedna z odboček z hlavní vypadá, že se svažuje trochu dolů. Zkouším mrtvýho fároše přetlačit přes hlavní. Otupělé stádo dementů s nepřítomným pohledem popojíždí v čtyřproudové koloně a je jim zcela jedno, že vedle je někdo na motorce, kdo by chtěl na druhou stranu. Ani zatroubit na ty hovádka pražský nemůžu. Nic, jednomu sem tam vrazil přední kolo a hned stál jak přibitej :). Ostatní se probudili a začaly neochotně dělat místo na průjezd. Přetlačil jsem fároše přes silnici a pustil ho z mírného kopečka dolů. Jen tak se ploužil a já jsem tam pomalu kopal zase šestku. Za zatáčkou se kopeček trochu začal svažovat a to stačilo abych fároše zas nahodil. Tentokrát už bez veškeré elektroniky jedu, ale aspoň jedu. Domů jsem dorazil už celkem v pohodě. Snažil jsem se vyhnout všem nástrahám velkoměsta a bez světel se zas baterka trochu probrala a už při blinkru nezhasínaly kontrolky a fároš zase začal držet volnoběh.


Závěrem
Tak a jsme na konci. Když jsem s článkem začínal, ani ve snu mě nenapadlo, že to bude skoro deset tisíc slov. No zážitků bylo hodně a dost jsem toho ještě vyškrtal (abychom to mohli s mecou vytahovat až budeme zas někde s váma popíjet), tak pokud jste se dočetli až sem klobouk dolů a díky. Ohledně fároše, baterka byla nakonec i přes svůj věk OK a odešel stator magneta. Dvě vinutí byly přeseklé někdy zřejmě z minulosti a to poslední se přetížením jak táhlo celou motorku a ještě USB nabíječku postupně vyhřálo a probilo na kostru (tak budu převíjet). Kufry už jsou zase na Suzuce a ta už konečně jezdí a dělá mi radost. Tak zase někdy u nějakého třeba i společného dobrodružství zdar. S mecou už plánujeme na červen korsiku, tak snad nám naše plány vydrží a neposerem se! :)


Rekapitulace cesty a nákladů
- na cestě jsem strávil 11dnů (z toho jeden den na vidláku se nikam nejelo takže cestování 10dnů)
- celkem jsem najel 1700 km
- fároš sežral 90litrů benzínu (spotřeba 5.3L/100km mě mile překvapila, tankoval jsem 10x)
- celkem za palivo jsem utratil 3000,- Kč
- ubytování na osobu vyšlo 1800,- Kč (5 kempů)

Celkem náklady na cestu včetně nové gumy na fároše ve Slovinsku a materiálu na zpevnění podsedlovky byly cca 7500,-. Meca říkal, že se snad vešel do 6000,-

Diskuze k článku zde.