Čtvrté opičí setkání 1.-3.10.2010

Pro mě začal sraz už v pátek v 10 hod., kdy jsem vyrazil směr Žebrák, kde čekal další Gorillí cestovatel Vašek (z technických důvodů musel osedlat BMW 650) a spolu jsme pokračovali směr Praha – Kolín – Žamberk. Cesta proběhla celkem v pohodě. BMW drželo krok, jen až v samotném Žamberku byla lehká poznávací okružní jízda, ale nakonec jsme našli cíl naší cesty, i když už skoro za šera.

Po ubytování nás čekalo uvítání od členů, kteří už přijeli dříve. Je pravda, že jich moc nebylo, ale alespoň někdo dorazil. Proběhl lehký ,,diskusní večer,, a šlo se spát, protože nás čekal sobotní poznávací a kochací výlet po Orlických horách.
Sobotní ráno ukázalo počasí akorát na motovýlet. Před desátou hodinou se postupně začali sjíždět další účastníci vyjížďky, ať už po ose, nebo se opičky nechaly přivézt na ,,zádech,, svých dvoustopých kamarádů. Když už to vypadalo, že nikdo další nedorazí, nadešel konečně čas vyrazit za poznáním.

Hned při prvním stoupání (asi na 200 m délky – 1m výšky) se zjistilo, že jedna opička jede, ale pouze krokem a další si usmyslela, že pojede jen na 3. rychlostní stupeň. Pomalejší opička vedená Zlým Yettim udělala sólo výjezd na Šerlich, kde jsme se měli zase setkat a pokračovat společně dál a druhá, pilotovaná Milošem „Krakenem“ jela trucovat zpět do kempu. Toto byly na delší čas největší technické závady.
Dále už probíhala trasa skoro dle plánu. První zastávka byla v Jablonném nad Orlicí na krásně opraveném náměstí a dál se pokračovalo na Suchý vrch, kde se někdo kochal pohledem na místní ,,divoké,, kozy a ti odvážnější vyrazili na zdejší rozhlednu. Výhled stál opravdu za to, prostě panoramata jako na dlani. Část trasy jsme si tak mohli prohlédnout z pěkné výšky.

Po dostatečném pokochání se pokračovalo serpentinami do Červené Vody a dále na Kopeček nad Králíky, kde se nachází Poutní dům - Hora Matky Boží. Po krátkém obhlédnutí se vyrazilo dále do Králíků, kde jsme udělali technickou přestávku, protože stroje i řidiči potřebovali doplnit oktany a něco lehčího do žaludku před cestou po polské straně Orlických hor.

V Polsku se zastavilo v Międzygórze (česky Vlčí Důl, německy Wölfelsgrund), vesnici se 700 obyvateli na území historického Kladska, v dnešním jihozápadním Polsku. Mají tam sice dost zanedbané, ale krásné lázeňské domy a Vlčí vodopád vysoký 22 m. Po protažení zad kolem vodopádu se jelo dál po krásné příhraniční silničce až do Orlického Záhoří, kudy jsme se opět vrátili na naši stranu Orlických hor a pokračovali na Šerlich, kde byl domluven oběd a sraz s Yettim. Oběd vyšel, ale opička nikde. Je pomalá, ale také trochu toulavá. Jako bonus si Yetti vyrazil na sousední ,,kopeček,, Velkou Deštnou a pak přes kemp, kde nám nechal vzkaz a hajdy domů, takže už jsme se nepotkali. Na Šerlichu trochu pofukovalo a ani vášnivým kuřákům se nechtělo při poobědní cigaretce kochat pohledem déle než bylo nutno, proto další cíl cesty, a to kostel Neratov. Já osobně kostelům moc nedám, ale tenhle je opravdu moderně zrekonstruovaný a i uvnitř útulný. Tady se nám poštěstilo potkat partu na BMW, moc se jim ty naše bonsaje líbily. Nejvíce zmenšenina originálu vyvedená v měřítku i barvách (jasně že Ivana).

Další zastávkou byla Zemská brána. Po krásné silničce podél Divoké Orlice se dojelo ke kamennému mostu, ze kterého bylo vidět, že Orlice je skutečně divoká. Koryto plné kamenů, jak je voda donesla. Bohužel tento výhled a zbytek cesty musela oželet jediná účastnice výletu Dáša alias Drákulka na DAXu 125. Neplánovaně ji opustila spojka na řetěz a nebyla po ruce náhrada. Vše dopadlo bez karambolu. Mělo to i jedno plus. Za celý rok nenašla tolik hub, jako když čekala na záchranu. A některé kousky byly i výstavní.
Protože už bylo dost hodin, čekala nás poslední zastávka na hrázi vodní nádrže Pastviny. Cesta se krásně klikatila podél jednoho okraje této nádrže. Prohlédli jsme si pečlivě hráz, která po tolika letech vypadá ještě dost dobře. Někteří opičáci už začínali mít strach, že jejich strojům dochází palivo. Vidina tlačení dovedla proto celou opičí tlupu k nejbližší benzínce a následoval jen dojezd do kempu. Tam jsme našli ty, co si z technických důvodů museli zkrátit cestu.

Následovalo rozloučení s výletníky, kteří odjížděli domů, a začala večerní zábava. Trocha diskuse a posilnění do dalších her, protože nás čekaly ještě kuželky. Nejdříve se do hry moc nechtělo, ale po chvíli už byla docela sranda a dvě hoďky utekly jako voda. Často jsme přitom vzpomínali na Slávka Černého, když se každou chvíli ozval výkřik „To bylo vo Fous!“. Potom ještě ,,fórum,, na libovolné téma (tak nějak pořád kolem opic) a je tu neděle.

Po snídani balíme ,,švestky,, a hurá k domovům. Pro organizátora Zdeňka bylo ještě málo km a tak se rozhodl, že pojede kousek se mnou. Neděle už nebyla tolik teplá, takže trochu vymrzl. Nakonec ten jeho výlet byl delší než můj dojezd domů.
Chtěl bych poděkovat Zdeňkovi, co uspořádal tento sraz za šťastný výběr kempu, trasy, kompletní výklad při výletu a objednané počasí. Snad pro někoho byla vyjížďka dlouhá, ale mně se moc líbila. Doufám, že to nebyl poslední opičí sraz a ani vyjížďka. Za tři dny jsem urazil 770 km po vlastní ose bez problému. Zase pěkný víkend za námi, nezbývá než se těšit na další.

Martin Pech (MaP), Gorilla 125

Foto: Radim

PS: Se Zdeňkem jsem se viděl tuto sobotu na jiném srazu v Orlických horách a z doprovodu Martina je stále ještě nemocný, což mu však nebrání v ježdění. Zdendo, koukej se vykurýrovat, budeme Tě ještě potřebovat!!

| Vydáno dne 11. 10. 2010