Dlouho jsem nic nenapsal. Ne, že by tedy nebylo o čem psát, nebo že by snad nebyl čas. Prostě mám to tak, že když ze mě má něco vypadnout, tak tomu musí předcházet nějaká vlna emocí. Vlna emocí, která podnítí inspiraci a tento víkend takovouto vlnou emocí tedy rozhodně byl. Hned v Impresu bych chtěl upozornit na pár věcí. Článek si neklade za cíl být objektivní reportáží. Nebude ani populistický a bude nepochybně obsahovat vulgarismy. Přiznávám se k tomu hned na začátku, aby bylo jasno :). Primární motivací bylo ulevit emocím a tedy takto je třeba k němu přistupovat. Vlastně si ani nejsem jist, zda ho vůbec budu někde publikovat. Jo to bude nejlepší, prostě ho jen napíšu, uleví se mi a pak ho uložím do složky dodělat a tam bude hnít, dokud ho nepohltí CRC chyba na mediu, nebo nezanikne nějakým jiným potupným způsobem. To jen abychom měli jasno a když už máme jasno, tak dost úvodních keců a povězme si jak to celé začalo.
Impuls
Na fóru klubu bláznů do malých motorek typu Honda Monkey www.monkey-gorillamoto.cz k jehož členům mám tu čest patřit, jsem se dočetl o prvním ročníku akce 500km v sedle. Méca nahodil toto téma do fóra klubu už někdy v dubnu a docela mě zaujalo. Znělo to jako výzva ne tak velká, aby mě odradila dopředu, ale dostatečně velká aby mě donutila přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych se zůčastnil. Samozřejmě jsem na to, ale pak hodil „maňánu" a zapomněl se na akci zaregistrovat do určeného termínu. Když jsem se zhruba týden před startem dozvěděl, že Michal Kára a Meca z klubu jsou zaregistrovaní a jednou, tak mne to zamrzelo a rozhodl jsme se, že rozhodně pojedu i kdybych měl jenom dělat doprovod. Vzhledem k tomu, že jsem línej a neschopnej, tak Gorila, pořád stojí rozebraná v dílně a tudíž mám alespoň výmluvu, proč musím jet na jedenáctce a abych se za to všechno náležitě potrestal, dal jsem si tradiční předodjezdovou rozborku motorky a opravoval narychlo co se dalo.
Přípravy na cestu
Po akci Bábovka na terase, kdy mi Elpe z klubu po zkušební jízdě na mé jedenáctce odhalil, že ložiska řízení budou KO jsem splašil nová a nainstaloval je (teda zní to jako hubka, ale makal jsem na tom dva dny). Když jsem konečně „vymlátil" ve čtvrtek o půlnoci z krku řízení ložiskové pánve (sousedům se tímto omlouvám), ukázalo se, že Elpe má naprostou pravdu, protože dolní ložisko mělo na pánvi už od válečků vymačkanej pěknej ciferník. Dále jsem měnil hadici k levému páru karburátorů (jo taky jsem čuměl jak puk, že benzín do toho ďáblova stoje teče hned dvěma nezávislejma okruhama) a nakonec jsem ještě kouknul na přední desky, protože Elpe říkal, že předek se mu zdá, že moc nebrzdí (no bodejť by jo, když desky jsou sjeté na plech). Hodná paní z nějakého eshopu, u které jsem ve čtvrtek ráno objednal desky Brembo s tím, že v sobotu jedu důležitej závod a může se stát, že při tom budu potřebovat i brzdit se slitovala, ještě tentýž den mi je odeslala a v pátek ráno už zvonil pošťák s balíčkem. No motorka je připravená tak jako nikdy, tak už jenom vyrazit na cestu. Na zkušební jízdu samozřejmě nebyl čas, prostě hned jak jsem dodělal brzdy, tak jsem si umyl ruce od šmíru, hodil na motorku bagáž, na sebe ledního medvěda a vyrazil na cestu do místa startu.
Cesta na start
Vyjížděl jsem kolem půl sedmé večer. Méca si vzal na pátek dovolenou a tedy už byl na místě. Michal se svým roztomilým baťůžkem Bárou vyrazily na čtyřech kolech s Dukatkou na vozejku už také někdy v pátek odpoledne. V panice nebyl čas ani vůle číst na webu co a jak kolem organizace akce, takže jsem odjel poměrně informačně čistej, vybavenej pouze názvem vesnice Přestavlky, telefonním číslem a tím, že to má bejt někde na hřišti. Přihlášení na akci rovněž neproběhlo, pouze jsem zavolal na číslo na webu a poptal se, zda nebude vadit když přijedu jako doprovod a někde tam zakempuju. Pán na druhé straně mne ujistil, že závodit nemůžu, protože jsem se nepřihlásil, ale že místa je dost a že si jen zaplatím stovku za stan a můžu pobejt a jet pak s někým jako doprovod. Cesta byla opravdu krásná, počasí naprosto ideální, motorka s novejma ložiskama řízení byla jako vyměněná. Všechny neduhy zmizely, do zatáček padala až mě to děsilo. Překlápět šla perfektně, Bremba brzdila tak o 100% líp, než ten plech co tam byl předtím (i když i tak to není žádnej zázrak) a přestal smrdět benzín ze zteřelé hadice. Zkrátka jsem si to užíval. Jel jsem po hradecké dálnici a poprvé jsem vyzkoušel jaké to je když je vysunuté přední plexi na maximum. Fakt to ti japončíci v osmdesátejch letech měli už pěkně vychytané. Kolem motorky se udělala bublina a foukat začalo až když jsem vystrčil ruku cca 30cm za hranice motorky. Pouze mi nahoře do "aerodynamické bubliny" zasahovalo asi horních 5cm helmy, když jsem se na motorce narovnal. Prostě Boží.
Zakempování
Na místo jsem dorazil něco po deváté večer. Žádné směrovky na akci jsem nikde cestou ani v okolních vesnicích neviděl, takže do poslední chvíle mně nahlodával pocit, jestli jsem si to nespletl a nejsem náhodou úplně někde jinde. Dokonce jsem nepotkal ani žádnou motorku, ale našel jsem to (asi náhodou) docela rychle, protože jsem přijel do vesnice zrovna ze strany kde hřiště bylo (jak jsem se později z remcání mnohých ostatních dozvěděl, ne všichni měli tolik štěstí s hledáním). Méca a Michal už měli postavené stany. Zvolili strategicky místo uprostřed hřiště, zatímco ostatní se usídlili povětšinou u pomezní čáry a v brankovišti. Střed hřiště jak se ukázalo byla dobrá volba, protože sem už nedopadalo světlo lamp, ani chrápání z brankoviště a tak byla šance že se i vyspíme. Kluci mi pomohli postavit stan. Přestože jsem ho sbalil naposled asi před devíti lety, byl naprosto v pořádku.
Radovánky
Méca šel do piva, já jsem rozjel po vzoru Michala točenou malinovku (abych netrhal partu) a všichni jsme si dali klobásu která nebyla tedy opravdu nic moc a byl jsem z naší party jedinej kdo ji prý udržel ve střevech až do rána :). Pak už jsme jen obhlíželi motorky přijíždějících účastníků, a klábosili. Na akci nebyla kromě Mécy zastoupena žádná opravdu malá kubatura a o malých motorkách ani nemluvě. Mécova Gorila jako vždy budila pozornost, ale co jsem se nachomýtl, tak to byly spíše takové blahosklonné pohledy a nevyřčená poselství ve smyslu „Kam si myslí, že s tím dojede". Mám teorii, že někde tady se v Mecovi doopravdy rozhořela touha jim všem vytřít zrak a Bůh je mi svědkem, že se mu to taky nakonec podařilo, ale to hodně předbíhám.
Panika
Ráno před startem bylo poněkud panické. Méca už byl nervozní jako pes a já jsem pořád něco hledal a pendloval jsem mezi motorkou a stanem, které byly asi 100 metrů od sebe. Méca přebral pokyny a zařadili jsme se do startovní skupiny. Než nás odmávli, dohodli jsme se jen na tom, že já pojedu za Mecou, abych šetřil navigaci a mohl si dát nabíjet mobil na případné focení. Chlapík se ptá „kde máte číslo", já říkám „já číslo nemám, jsem jen doprovod". A on „tak my vám nějaké dáme", já kouknu na Mécu ten už leští rychlopal a má takovej lehce nepříčetněj výraz ve tváří. „To je dobrý" slyším se jak říkám chlápkovi na startu. „Já pojedu s ním". Veliká, převeliká chyba. .....Mááááv a vyrazili jsme. Tedy já jsem vyrazil, ale Meca doslova vystřelil. Pral to jak smyslů zbavenej poháněn touhou, které v něm zřejmě přes noc uzrála, ale já jsem o ní v té chvíli ještě nevěděl. Přesto, že mám asi 9x větší kubaturu a asi 15x větší výkon, dokázal jsem se držet jen prvních 10km. Pak už jsem jen viděl Mécovu přihrbenou postavu za pizza kufrem jak mizí v zatáčce přede mnou a byl fuč. Méca mi prostě ujel a já jsem byl jednoduše v prdeli. Za zatáčkou byla křižovatka kde všechny tři cesty vypadaly stejně důležitě, Mécova ohnivá čára už vychladla a nikde ani živáčka. „No tak to pro mě skončilo docela rychle" říkám si v duchu. Matně jsem se snažil vzpomenout si co Méca hulákal, že je první zastávka a zapojoval navigaci. Mokrá Lhota to myslím bylo. Garmin ji neznal, ale byla tam Suchá Lhota tak sem si řekl, že to bude blízko u sebe a naštěstí bylo.
Jak ten závod vlastně funguje
Mokrá Lhota byla ještě před Suchou Lhotou a stál tam první registrační bod. Přijel jsem na místo a oni hned jaké mám číslo a já, že jsem jen doprovod toho na té malé motorce a kam, že mám jet dál. Jo ten už tu byl tak před deseti minutama mi paní sdělila a pak mi řekla, že mám jet na Litomyšl a tam že je další bod. Ještě jsem se prozřetelně zeptal, jestli všichni jedou stejnou trasu a paní mi potvrdila že ano. To už mě objížděla skupinka která vyrážela dva starty po nás, tak jsem vyrazil za nimi, ale ujeli mi. Navigaci jsem ani nenastavoval, než bych to tam naklikal, tak už budu mít těch 20km ujetejch. V hlavě jsem si srovnal, že registrační body jsou tedy asi po 20ti km, takže pokud máme ujet 500km tak takovýchto „komparzistů a stanů" museli organizátoři vystavět na trase tak pětadvacet. V Litomyšli se situace opakovala „jaké máte číslo?", „já jsem jen doprovod toho s tím kufrem, kam mám jet dál". Jo ten tu byl tak před patnácti minutama, jeďte na Poličku, tam je další bod. Vžíííííííí, snad ho ještě doženu ..... před poličkou na parkovišti u letiště vidím na poslední chvíli ceduli 500 a dva chlápky ve vestách, jak něco hrabou v autě.
Debil v Poličce
Čekal jsem to až v Poličce a jak jsem to kalil, tak moje Bremba dobrzdily asi 50 metrů za vjezdem na parkoviště. Chlapík se ke mě líně rozběhl a já jsem ani neslejzal z motorky přesvědčen, že vše proběhne hladce, jako v předchozích dvou případech.
„Jaké máte číslo?",
„Já nemám číslo, jsem jen dop...".
„.... Tak to mě nezajímá" a otočil se a kráčel pryč.
„Počkejte, kam mám jet dál?"
„To najdete."
„Nemůžete mi prostě říct kde je další bod? Jak to mám asi najít?"
„To není můj problém."
Tak si říkám ty vole co je to za debila, tak za ním hulákám. „Všichni mi bez problémů řekli kde je další bod a ty budeš dělat vofuky?" Nic chlapík mě prostě totálně fakuje a kráčí zpátky k parkovišti. Tak tam sedím na nastartované mašině horkej vzduch z motoru mi peče kolena a snažím se pochopit co se právě stalo. Pak vytáčím číslo na toho co jsem u něj platil stan, „Dobrý den, já jsem ten co jsme spolu včera mluvili jak jsem Vám platil stan", „jo jasně, co potřebujete". „Jsem na trase, jedu jako doprovod, kámoš mi ujel, jsem v Poličce a oni mi nevím proč nechtějí říct kde je další bod". „No pokud Vám to nechtějí říct, tak já vám to taky neřeknu." „Cože? V čem je problém?" „To je na nich jestli Vám to řeknou. Domluvte se s tím s kým jedete aby Vám hlásil body." .... V hlavě mi má představivost vykouzlila přízračný obraz. ....Méca zakouslej do řídítek prolétává imaginárním kontrolním bodem. Boří při tom stan a za jízdy se zběsilým výrazem vytrhává debilovi co mě právě vyfakoval z ruky lístek s dalším kontrolním bodem a v oblaku prachu mizí za obzorem.... „To asi neklapne říkám". „Tak to Vám nepomůžu" slyším zase z telefonu. „Jestli jste v Litomyšli, tak další bod je Polička." „Já jsem v Poličce" hulákám do telefonu, abych přehlušil žhnoucí bombardér pode mnou „... na letišti, jakej je další bod?" „Takhle to nefunguje" slyším z telefonu. Mašina mi v tom vedru peče nohy a začíná mi pěnit krev. To je snad zlej sen, to se mi zdá. Co tu kurva dělám. Meca se na mě vysral a slavní organizátoři se mnou jednají, jako bych byl nějaká osina v prdeli. „Tak děte do prdele" říkám a zavěšuju telefon. V duchu si pomyslím, že jsem to snad zamáčkl dříve, než to prošlo sítí. Otáčím motorku a vracím se k vestičkářům na parkoviště. Chlapec se tváří, že neexistuju. No tak nic, počkám na další skupinu. Zdechl jsem bombardér, sedím, čekám a pomalu oba chladneme. Mecovi jsem napsal pár nasraných SMSek, ale jsou samozřejmě bez odpovědi ... Nikdo nejede. Po pár minutách prosviští kolem nějaká slečna. Napadá mě, že si asi taky myslela, že bod je až v Poličce. Chlapci se zase hrabou v kufru auta, takže je neviděla a měla smůlu. Zase nikdo nejede, Méca už musí bejt kdoví kde, šance, že ho doženu je nulová. Popravdě, nejradši bych se na to všechno vysral a jel domů, ale mám tam postavenej stan. Ale co sakra, přece to kvůli debilovy nevzdám. Vžuuuuu, přijíždí další skupinka. Koukám všichni mají v ruce nějakou mapku s logem, na ní asi dostávají další bod, usoudil jsem. Jednoho se ptám, jakej je další bod, on koukne do mapky a říká. „Bělá nad Svitavou, Brněnec a pak Bělá". Díky. Mačkám startér, bombardér se rozburácí, kopu zajedna a vyrážím. Ztratil jsem úplně zbytečně půl hodiny. Uklidňoval jsem se, že tohle byla jen vyjímka a že statisticky z pětadvaceti lidí bude debil třeba jen jeden a když ne, prostě pojedu dokud to půjde a třeba to do půlnoci dám :).
Dále cesta ubíhala víceméně bez problémů, jel jsem na pohodu, občas jsem použil garmina, když byl bod v nějaké díře, ale další debil se už neobjevil. Jednou jsem tankoval, občas jsem se připojil k nějaké skupince „našich", než mi zas ujeli. Ztrátu jsem postupně nabral odhadem asi tak 45minut (soudě podle skupinek co mě dojeli), takže každou chvíli se musí objevit Michal na Dukatce který startoval hodinu po nás. Podle tachometu mám už ujetých přes 200km a konec je tedy ještě v nedohlednu. Podle směrovek u silnice které neustále provokativně ukazovali tu Polička 9km, tu Polička 34km, tu Polička 11km jsem usoudil, že jezdíme v nějakých soustředěných kruzích kolem debila v Poličce :) a proto si možná připadá tak důležitej. Michal mě dojel v Polné, ani netušil, jak rád ho vidím. Popsal jsem mu jakej mám trabl se získáním každého bodu a on mi říká, „tak si tu mapku vyfoť". Jakou mapku říkám. No a on vytáhl papír kterej dostali na startu a tam byla celá trasa a všechny kontrolní body. Myslel jsem, že mě trefí. Bejt Méca po ruce, tak ho zaškrtím. On měl celou dobu mapku celé trasy u sebe a nepřipadalo mu důležité mi o tom říct. Michal mi ukázal, že za dva body je polovina trasy, kde bude oběd a pak, že se jede stejnou cestou zpátky. Vyrazili jsme spolu. Michal jel (asi kvůli Báře vzádu na bobku :) slušně a tak jsem jim stačil. Michal mi pak říkal, že kolem nás (už na své zpáteční cestě), někde proletěl Méca, já jsme ho ale neviděl a on nás prý taky ne.
Oběd
Otočka se konala v Autokempu „Na kopci", serpentiny k autokempu byly doslova vystlány jemným štěrkem, takže jsme sjížděli dolů velmi opatrně. Na místě byl připraven oběd zdarma pro účastníky závodu s možností si oběd zaplatit pro baťůžky a doprovody (podle všeho jsem si statusu doprovod užíval jenom já). Oběd byl zařízen tak, že jste si mohli dát co jste chtěli, v případě, že to byl guláš :). Obsluha mluvila jen Anglicky, tak to bylo celé takové trochu komické :). Nicméně guláš, ač obsahoval všelijaké přísady které byste v něm nečekali, jako třeba houby a občas brambora a byl jen se třema byl přiměřeně poživatelný a vychlazená kola bodla.
Zpátky stejnou cestou už nejedu
Na zpáteční cestu jsme se vydali po vlastní stopě po té, co jsme vytáhly boční stojánky motorek z rozpuštěného asfaltu parkoviště, do kterého se po čas oběda neúprosně bořily. Vzhledem k tomu, že sbírání razítek na kontrolních bodech (k tomu také sloužila ta mapka, jak jsme se na obědě dozvěděl) se mě netýkalo a návrat do Poličky mne pochopitelně už nelákal, rozhodl jsme se ztratit při nejbližší příležitosti a vydat se na nějakou vlastní trasu. Splnilo se mi to celkem rychle, protože už někde u Ostrova nad Oslavou, kde byl první registrační bod na zpáteční cestě, jsem někde špatně odbočil a tak jsem nahodil garmina a vydal se po poslední v něm nastavené trase (což byl kontrolní bod Svratka) a pak pokračoval směrem na základnu.
Rozhledna
Zpáteční cestu jsem si celkem užíval, kochal se krásnou přírodou a voňavým vzduchem Žďárských vrchů a nikam nespěchal. Bylo mi jasné, že i když pojedu na pohodu, přijedu na základnu mezi prvníma. Cestou jsem navštívil novou Vojtěchovskou rozhlednu, bylo už těsně před zavíračkou, ale milý vrátný mě pustil nahoru a k výhledu mi prodal plechovku vychlazené koly, která chutnala v horkém dni až přízračně dobře. Zbytek cesty už se nic co by mi utkvělo v paměti nestalo. Na základnu jsem dorazil těsně po Mécovi, tedy asi po devíti hodinách v sedle. Na Mécovi bylo vidět, že je svým úspěchem nadšený a já jsem už mezitím na příkoří začátku závodu zapomněl, takže jsem nějak ani neměl potřebu mu něco vyčítat.
Vyhlášení vítězů
Méca si po cestě udělal mnoho obdivovatelů, v podstatě jsem slyšel mluvit furt jenom o něm, kde kdo mu blahopřál a nešlo si nevšimnout, jak se změnil pohled účastníků závodu na Gorilu. Nevyřčené „Kam myslí, že s tím dojede" se teď změnilo na typické obdivné mručení :). Zaslechl jsem na Mécovu adresu komentáře z cesty třeba jako „Ty vole já jsem ho snad 10x předjel a von je najednou zase přede mnou", nebo „Nehoň ho, to nemá cenu" :). Mecův čas byl 9hodin a jedna minuta. Když si to člověk srovná v hlavě a vezme si, že v tom byl i oběd, tak je to průměrná rychlost někde kolem 60km/h. Bohužel ve vyhlášení vítězů na Mécu nějak pozapomněli. Například v kategorií naháčů do které by jednoznačně měl patřit, se umístili lidé s o tři čtvrtě hodiny horším časem než Méca. No věřím, že to pořadatelé neudělali schválně a jen prostě nevěděli, do které kategorie Gorilu zařadit, ale na druhou stranu mne potěšilo, kolik lidí si této nespravedlnosti všimlo a svůj nesouhlas s výsledky přišli Mécovi osobně sdělit :).
Odjezd
Hlášené bouřky na nedělní odpoledne na trase v předpovědi vymizeli, takže jsme nemuseli s odjezdem nijak zvlášť fofrovat. Při balení stanů Méca zjistil, že držák pizza kufru nepřežil při závodu průjezd jednou výživnou dírou a část ho praskla, takže došlo na stahovačky a gumicuky. Ne úplně 100% upevnění kufru Mécu aspoň trochu přibrzdilo, tak se za ním i dalo tentokrát jet. Počasí přálo a jelo se pěkně. Cestou jsme se zastavili někde před Kolínem na pumpě na zmrzlinu, kde jsme potkali pár dalších účastníků akce 500km v sedle, kteří se vraceli směrem na Prahu.
Mécovy další narozeniny
Po zmrzlině jsme pokračovali směr Kolín. Méca už to zase kalil (kufr nekufr) něco přes kilo a já v závěsu za ním. Na obchvatu kolem Kolína jsem se, ale z cestovní otupělosti hodně rychle probral. Najednou slyším gumování a Méca se zablokovaným zadním kolem v kilu lítá po silnici jak lunt v palírně a kreslí na asfalt černou klikatou čáru. Naštěstí jsem měl nějaký odstup, takže jsem to zamáz, levým pruhem jsem ho objel a dobrzdil asi 100metrů před ním. Hned mi problesklo hlavou, že se mu roztrhla zadní guma, ale když jsem projížděl kolem něj, viděl jsem, že guma je nafouklá, ale kolo se netočí. Popravdě vypadalo to dost hrůzostrašně, ale Meca v průběhu krizovky zřejmě prozřetelně vymáčkl spojku, takže se pak motorka na chvíli srovnala a začala zase gumovat až při zastavování na krajnici. Holt YX si vybralo svoji daň ze závodu a vedra a raflo se. No a když už, tak se raflo pořádně. Shodou okolností asi o kilometr dál jsem si zažil o dva roky dříve něco podobného s mou 250kou OHC na cestě z Brna (kolínský obchvat asi čínským motorům nesvědčí). Dál už to bylo trochu smutné, Méca odtlačil motorku asi kilometr z obchvatu na sjezd za Kolínem a tam jsme zakempovali ve stínu pod stromy a začali schánět odvoz. Černý petr padl na Kovboje, který se ochotně nabídl, že zajistí repatriaci Gorily. Pak jsme ještě asi hoďku a půl lelkovaly, Méca zatím sundal z Gorily Pizza kufr i s držákem a pak už jsem v závěsu za Kovbojovým Tranzitem vyrazil ku Praze.
Až na toto malé „zaškobrtnutí" na konci, musím akci ohodnotit jako velice vydařenou a rád bych se zúčastnil i příštího ročníku (tentokrát už ale s platnou registrací). Z pohledu Gorily, řekl bych, že závod zvládla na jedničku a nandala to s přehledem i velkým strojům. V době psaní tohoto článku není ještě jasné co bylo příčinou zadření (to budeme vědět, až se motor dostane Kovbojovi na stůl a to se z něj před tím musí dostat spousta jiných motorů, které jsou před ním), takže je předčasné ohledně YX dělat nějaké soudy. Ale každopádně, pokud jsou na polici obětí bohu rychlosti jen písty, ventily a klikovky, tak jsme v pohodě :).
