Jméno:
Heslo:

Neposrat se! (čtvrtá část)

Tak zase je týden pryč a předposlední část vyprávění, při které se ''světe div se'' nic nerozbilo :) je venku.

První kapitoly zde.

Kapitola osmá Alpská cesta
Kvůli úspoře času jsme se rozhodli, že nepojedeme přes Slovinsko, ale směr Itálie po hlavní a pak se zase vracíme do Slovinska do Triglavského národního parku. Nová guma od Borise nedrží tak jako slicka, ale i tak je to furt paráda. Zadní brzda brzdí na prd, ale aspoň brzdí. Užíváme si alpskou cestu. Z italské strany kolem Lago del Predil na Strmec na Predelu nám oběma bouchnou saze a pálíme to do zatáček co to dá :). Silnice se částečně opravuje a utkvěl mi z toho průjezdu jeden hřejivý zážitek, když jsem to akorát pěkně nandal na rovince mecovi a v tom jsem prosvištěl kolem cedule 30 a podle tachometru mi akorát těch 30 chybělo do dvou set (zlej kluk na zlé motorce :). Nahoře projíždíme opuštěný hraniční přechod Itálie/Slovinsko a mastíme to zase dolů z kopce do Bovce, kde chceme zakempovat. Cestou míjíme odbočku na Mangart, tuhle cestu si musíme nechat na příště. Když jsem přijeli do Bovce, už se začalo stmívat. Ubytovali jsme se v blátivém kempu Polovnik. Bylo tu hromada Čechů, ale moc se nedružili ani s námi, ani navzájem. Ptal jsem se co tu všichni dělají (teda kromě ráchání v bahně které bylo všude kolem) a prý budou chodit po horách. No tak ať si to užijou. V kempu si nebylo kam sednout, povečeřeli jsem tedy na motorkách, které nám posloužili jako stoly i židle. Když se setmělo, zatoužil meca po pivu a tak jsme vyrazili „do města“. Objevili jsme horolezeckej bar, s příjemnou atmosférou. Všude kolem nás seděli horolezci, horolezkyně a horolezčata a čuměli do mobilů a notebooků (kam ten svět spěje :). Meca dal dva kousky, já Colu a hurá spát. Ráno „časně“ to vypadalo na velice pěkný východ slunce. Meca nastavil motorku tam, kde předpokládal, že ji vysuší životodárné sluneční paprsky a začali jsme pomalu snídat a balit. Slunce vycházelo snad celé dopoledne :). V kotlině mezi horami byl vidět nejdřív červený pruh na vrcholcích na západě a ten se pak pomalu posouval po hoře dolů (to bych snad rychleji já z té hory slezl) a u nás dole na trávníku furt sychravé, blátivé nevlídno. Meca vyměkl a jal se znárodněnými utěrkami ze záchodu sušit a leštit svého nového miláčka guzzinku. Fároše jsem nechal stát v blátě, už dostal novou gumu, tak nic, zas se to nesmí přehánět :). Než slunce doputovalo do kotliny, byly už všichni včetně holandských důchodců sbalení a v čoudech a my jsme pořád líně prošlapávali cestičky v bahně a balili se. No a konečně taky zvedáme kotvy. Prosazoval jsem myšlenku, že bych byl rád v pátek doma, protože ve čtvrtek mám narozeniny. Meca sice říkal, že v pondělí je svátek a tak není důvod se vracet dříve než v pondělí, ale nakonec jsme upravili plán cesty tak, abychom se začali přibližovat ke Grossglockneru. Vydáme se tedy k rakouskému jezeru Milstatter See, co jsme k němu chtěli jet včera, než nastala akce „přezouvání fároše“.


Kapitola devátá, jezero Millstatter See
Bohužel mineme asi nejkrásnější úsek cesty kolem řeky Soča, ale aspoň si dáme ještě jednou Strmec. Stejně tak nám na příště zbude výjezd na Mangart, jehož odbočku míjíme už podruhé.  Aspoň bude na co se těšit. Na tomto místě se musím přiznat, že todle všecko sem si vygooglil až doma při psaní této kapitoly. Když jsem byly na cestě, tak jsem neměl ani páru kam jedeme. Držel jsem se za mecou, který byl po celou dobu naším věrným navigátorem a jen jsem se vezl :). Ale zpátky k vyprávění. V tom všem dění minulých dnů, jsme nějak zapomněli sledovat proměnnou počasí, které se bohužel mezitím pomalu měnilo v náš neprospěch. K nepříjemnému zjištění jsme došli až u jezera, když se na předpovědi na příští den objevily bouřky, které měli řádit kolem Salzburgu a GrossGlockneru. Padl na nás trochu smutek. Budeme muset tedy zrevidovat náš plán cesty, ale na to je třeba se nejdříve pořádně najíst a hlavně napít :).
Milstatter See je malebné jezero s velkým počtem kempů. Projeli jsme jich několik, ale protože jsme dorazili relativně brzo (kolem třetí), obsluhu jsme nenašli v žádném z nich. Většina kempů otevírala recepci v 16:00 nebo v 17:00. Když jsme dojeli až na konec jezera, u posledního kempu který vypadal docela příjemně jsme se rozhodli počkat do inzerované 16 otevírací hodiny. Ani jsme nemuseli čekat dlouho a za chvíli se objevila kempmáma (parkovali jsme jí totiž na místě) a instruovala nás jak se zakempovat a že se máme přijít nechat zkasírovat večer. Udělali jsme tedy rychlou obhlídku místa, vybrali strategicky nejlepší plac a postavili stany. Motorky tentokrát stály vedle trávníku na asfaltové cestičce takže jsme se nemuseli obávat, že až se v noci rozprší, budou se nám poroučet k nohám. U hajzlíků jsme zabrali stůl a rozjeli gurmánskou večeři, tak jak to umí jen Češi. Slovinskej chleba, rakouské párečky, slovenskej sejra a francouzské víno. Apetit akcelerovaný skutečností, že cíl naší cesty je ohrožen běsnícími živly způsobil, že jsme ještě ani nedojedli a už nám nějak došel chlast :). S počasím sice nic neuděláme, ale nějakou flašku tu určitě seženeme. Vyrazili jsme tedy zaplatit kemp a na obhlídku okolí. V recepční boudě, překvapivě místo kempmámy seděla její dospívající ratolest a hezky se na ty dva divný Čechy usmívala :). Vzpomněl jsme si, jak dokáže meca blbnout hlavu mladejm holkám, tak jsem se radši ujal slova já, aby nás nakonec ještě neošidila, ale taky mi to po tom víně už nějak nešlo. Vysvětlil jsem slečně, že budou jednu noc pobývat dva divní Češi, dvě motorky, dva stany a jedna flaška, ale ta že je už prázdná a že bychom tedy rovněž potřebovali další. Slečna nám sdělila kolik budeme platit a že flašku koupíme v obchoďáku pár set metrů od nás. A tak se i stalo. Lídl nás zásobil flaškou, 700gramovou cihlou síra, obrovským makovým závinem a vydali jsem se na poradu „co dál“ do jogaparku na břehu jezera. Extrémně pohodlnou lehací lavičku jsme okupovali až do pozdního večera, popíjeli, ujídali a spřádali plány na pokračování naší cesty. Bylo jasné, že zítřek už tak krásný den nebude, takže je třeba se s počasím náležitě rozloučit. Když jsme se vraceli do kempu, chodník se pod náma už pěkně houpal a já jsem byl rád, že meca zapomněl na své předsevzetí, že musí jít té slečně do boudy poděkovat, jak nám pěkně poradila kde koupit flašku.


Kapitola desátá, vodní peklo
Ráno už bylo smutné, zamračené a vypadalo to na déšť. Bohužel jsme si nějak už nemohli vzpomenout jaké ty včerejší plány vlastně byly, ale bylo jasné, že Grossglockner letos neuvidíme. Je třeba se přesunout co nejrychleji do pásma, kde má pršet z Rakouska nejméně a nejkratší dobu a to je podle předpovědi okolí jezera Traun See. Při snídani a balení už začalo lehce poprchávat. Složili jsem mokré stany, nacpali se do nepromoků a vydali na cestu. Když jsme vyjížděli, začalo už docela slušně pršet. Když prší, tak nemá cenu volit nějakou kochací trasu, tedy jsme nechali TomToma, aby nás navedl na dálnici, která vedla těsně kolem jezera a pálili jsme to na sever směrem na Salzburg. Déšť sílil, kapky mi bubnovaly do helmy, ale pršelo tak intenzivně, že jsem nemusel otírat plexi, protože proudy vody měly samočistící účinek. Když jsme vjeli do prvního tunelu, uvědomil jsem si, jaká je to pecka, když jedeš na motorce a neprší na tebe. Tunely v alpách jsou hodně dlouhé a dost často se stane, že když vjedete za nějakého počasí do tunelu na jedné straně, vyjedete na druhé straně hory a počasí je úplně jiné. Takže v každém tunelu jsem si představoval, jak už na jeho konci vyjedeme zase do slunného dne, ale nějak to nevycházelo a vždycky to bylo na konci tunelu ještě horší. Opravdu nervózní jsem začal být, když jsme vyjeli z jednoho opravdu dlouhého tunelu do krupobití a poletujícího sněhu brrr. Malým zpestřením byla mýtná brána uprostřed dálnice. Nebyla krytá, takže když jsem si sundal rukavici a nepromok z tankvaku abych vylovil kartu, všechno bylo hned mokré.  Překrásná mladá mulatka v okýnku na mě soucitně německy promlouvala a dokonce se pak z půlky okýnkem vyplazila ven do deště, aby mi pomohla nasadit nepromok zpátky na tankvak (zmrzlejma rukama mi to za boha nešlo). Pěkně vypraní od všech druhů deště jsme před polednem doputovali k první zastávce na natankování v zóně, kde už podle předpovědi nemělo pršet, ale lilo pořád jako z konve. Asi hodinu jsme tam setrvali a rozmrazovali se nápoji z automatu. Čekali jsme jestli se to nevybere, ale vypadalo to beznadějně, takže jsme se nakonec vydali do deště směr jezero Traun. Cesta tedy nic moc. Po dálnici to ještě šlo, ale v horách to klouzalo opravdu nechutně. Táhli jsme se jako smrad a těch 40km k Traunu bylo nekonečných. Když jsme konečně k jezeru dorazili a začali vyhlížet kemp, pořád pršelo. Velice zábavný zážitek nastal po vjezdu do jednoho z tunelů podél jezera. Jak jsme vjeli do tunelu, během asi půl sekundy se mi zamlžili brýle pod helmou a okamžitě jsem neviděl absolutně nic. Bohužel mi hned nedošlo, že to co se zamlžilo jsou brýle, takže jsem se nejprve snažil otřít plexi na helmě a když jsem konečně začal trochu vidět, zjistil jsem, že jsem v tunelu už v protisměru a proti mě, že jede rakouskej důchodce a má oči jako dva popelníky. Naštěstí jsem to ještě stačil strhnout zpátky do mého pruhu, ale dědek, měl nejspíš zaděláno na infarkt. Podle kličkování mecy přede mnou jsem vydedukoval, že měl asi podobnej problém. Kemp jsme našli asi v polovině jezera. Vypadal opuštěně, ale měl terasu a tak jsme se tam rozložili, začali sušit nepromoky a čekali jestli se někdo objeví. Ještě musím na tomto místě zhodnotit stav naší výstroje po ujetí 150km v lijáku.
Můj starý nepromok neznámé značky to dal skvěle, ani kapka. Návleky na boty co jsem si koupil před odjezdem, taky bomba. Moje stará helma z Lidla, ani kapka a naprostá spokojenost, ani se nemlžila (až na ty brejle v tunelu). V kufrech bylo pár kapek vody na dně, ale ty se tam mohly dostat i při otevírání. Tankvak s pláštěnkou taky obstál dobře, kdybych ho nemusel otevírat na mýtné bráně v dešti, asi by byl úplně suchý. Nepromoky na rukavice Lídl ovšem totální selhání, promočil jsem za cestu totálně dvoje motorkářské rukavice, protože ty nepromoky prostě normálně promokly.
Meca si stěžoval na Helmu (Nolan), že se mu mlží a taky mu do ní trochu napršelo. Pitlíky na botech myslím vydrželi, ale už nevím jistě. Nepromok z Lídla opět totální selhání, promokl docela slušně na kolenou a myslím, že i na jiných místech :). V kufrech měl meca sucho.
Po asi hodině, už jsme měli terasu docela pěkně zabydlenou a najednou se objevil správce a něco na nás německy houknul z auta a zase odjel. Vyrozuměl jsem, že se vrátí, ale nepochopil jsem, jestli za chvíli, nebo až ráno. Mecovi se nechtělo v dešti stavět už tak mokrý stan a tak dostal geniální nápad, že si postaví jen vnitřek stanu a to rovnou na terase. Můj už se tam nevešel, ale postavil jsem ho v pauze kdy zrovna chvíli nepršelo normálně na trávníku. Večer jsem trávili pitím nespočetně čajů a dojídáním zásob. Našlo se i pár hltů Tullamorky na zahřátí a nakonec to bylo celkem fajn :).

Další kapitoly zde.

Kranjska Gora

Kranjska Gora, zrychlený přesun po silnici 201,202

Kranjska Gora, pokud bychom ve vsi odbočili doleva, projeli bychom horami na fotce po ''Vršiška cesta'' do Bovce. Večer se ale neúnavně blíží a tak nám nezbývá, než si to nechat na příště a vzít to po hlavní přes Itálii.

Predel, Italsko Slovinská hranice

Strmec na predelu vítá nás Triglavský národní park

Mangart v oblacích

Bovec, hledání kempu

Bovec, horolezecký klub

Ospalé triglavské ráno ...

... v kempu Polovnik

Mecova guzzinka se slunce zatím nedočkala, ale už je osušená a naleštěná

Řeka Korytnice, zde protéká kaňonem hlubokým 60 metrů

Pevnost postavená v roce 1882 (na místě dřívější tvrze a středověkého hradu) nad více než 60 metrů hlubokým kaňonem Koritnice našla využití za I. světové války.

Sídlilo tu velení vojsk a zásobovací stanice.

Dnes je zde museum s velkou expozicí zaměřenou na první i druhou světovou válku a vedle toho též podrobně informující o přírodních podmínkách a zajímavostech regionu

Strmec na Predelu, výhled na údolí Log pod Mangartom, kudy jsme před chvílí projížděli

Jezero lago del Predil

Jak už název napovídá, jsme už zase v Itálii

V pozadí jsou serpentiny na silnici 54 po které jsme před chvílí pádili dolů ze strmce

Jezero má pěkně průhlednou vodu

Po hřebenu vede italsko slovinská hranice

Co jsem se dočetl na netu pro příště, kolem tohoto jezera jsou plácky na přespání na divoko

Millstatter See, Rakousko

Objíždímě jezero a vybíráme kemp

Strandcamping Winkler u Millstatter See

Kemp má i soukromou pláž, na kterou jsme ale nezavítali

Leží hned u Seepromenade

Večeře v kempu

Molo na Seepromenade

Jogapark na Seepromenade

lehaci lavička :)

Jestli to má bejt poslední pěknej den dovolené, tak ať stojí za to :)

Ranní balení, po snídani už nám začalo pršet za krk

Připraven na déšť?

Azil u pumpy BP, čekáme zda se počasí nevybere, protože podle předpovědi tady už pršet touto dobou nemělo, ale leje furt, tak budeme pokračovat k jezeru Traun

Terasa v kempu Strand - Camping u jezera Traunsee. Poslední návštěvníci z kempu právě nasedli do karavanu a odjeli. Pořád prší, tak se odsud ani nehneme. Vaříme čaje, dojídáme zásoby a plánujeme jak dál.

17.11.2015 00:00 radek (www.50ccm.net)

Fórum

19.04.2020 06:54 D-D-D

Už jsem si tedy poří...

14.04.2020 13:30 jawac350

A jak to vypadá.. Má...

10.12.2019 10:47 radek

Ahoj zatím jsme s čí...

07.12.2019 06:40 D-D-D

No tak třeba já se s...

02.12.2019 16:46 jawac350

Jste tu ještě někdo?...

02.12.2019 16:44 jawac350

...

02.12.2019 16:43 jawac350

..

Poslední album

Bábovka 5/2019

alba
Klub příznivců motocyklů Monkey, Gorilla, Dax a jim podobné ...

Vytvořeno a sponzorováno © 2014 ALS Euro s.r.o. tvorba www stránek