Obsáhlá reportáž z klubové expedice do Rumunska

RUPmunsko 2012

Den 0. – čtvrtek 30. srpna, Plzeň – Stará Lesná : 700km
Zní to až neuvěřitelně, neuběhl ani rok a já balím do kufrů na své stařičké Hondě poslední nezbytnosti pro cestu do RUMUNSKA. Je pozdní večer 29. srpen a moje vyzbrojená motorka je připravená k časně rannímu odjezdu.


Ráno se startuji morbidně silným čajem, usedám do sedla a na navigaci ťukám Vaškovu žebráckou adresu. Je pár minut před šestou a slunce se líně škrábe na obzor, za který mířím. Po pár kilometrech si uvědomuji, že je mi hrozná zima, ale zmáčknu se, protože jsem už v Rokycanech a do Žebráka to mám pár kilometrů. Obleču se až u Vaška.
Cestovatelská averze mojí motorky se opět projevuje. Motor v kopcích cuká a nechce se nechat vytáčet. Tentokrát mě to ale již nepřekvapí, neboť vím co to je a jak to vyřešit. Tuningový vzduchový superfiltr letí do kufru, kde zůstane skoro celou cestu. Bez něj si motorka jenom chrochtá a předvádí neuvěřitelné výkony.
Zastavuji před domem páně Starostovým, který mi hned vychází naproti, již plně vyzbrojen a připraven k odjezdu. Oblékám si nepromoky, protože v těch je teplo. Po rozloučení s paní Starostovou se řadím za zcestovalejšího vůdce skupiny Západní frakce opičího gangu a vyrážíme. Slunce nám svítí přímo do obličeje a naznačuje nám, že míříme správným směrem – na východ.
První zastávka je v Dobříši na náměstí, kde dolévám benzín. Za Dobříší ještě technická přestávka pro jezdce a pokračujeme v jízdě ospalým Středočeským krajem. Přejíždíme vodní nádrž Slapy a po pár kilometrech jsme v Benešově, kde stavíme na benzínce. Protáhnout tělo, ukojit primární pudy a pokračujeme souběžně s nejfrekventovanější českou panelkou, kterou záhy podjíždíme směrem na Havlíčkův Brod. Odtud po hlavních silnicích směrem na Žďár nad Sázavou. Mezi Kunštátem a Prostějovem se v provinčním hostinci stavujeme na pozdně odpolední oběd. Není to sice žádný epikurejský zážitek, ale ty nás, popravdě řečeno, teprve čekají.
Na zlaté Hané jde teplota poměrně razantně nahoru, pečeme se při poskakování na semaforech v Prostějově, lízneme Přerov a přes Valmez se blížíme k nejmladší části naší státní hranice. V Rožnově tankujeme „levný“ český benzín a Vašek volá Ivanovi, aby ho informoval, že naše skupina překračuje státní hranici a odteď každé naše konání bude mít důsledky mezinárodního charakteru. Na benzínce u stolečku sedí příslušníci bezpečnostních složek, lidově řečeno chlupatý, a přes svůj nezvladatelný smích, který vyvolávají naše stroje se nemohou věnovat činnosti, kterou dosud vyvíjeli – totiž popíjení kávy.
Hranici Slovenské republiky pokořujeme přechodem Velké Karlovice – Makov. Z Beskyd padáme dolů k Váhu a z Bytče pokračujeme na Žilinu. V Žilině překáží na sjezdu z dálnice zácpa, proplétáme se kolonou a v poměrně hustém provozu, kdy nás řidiči ne vždy zcela ohleduplně předjíždějí jak se dá, pokračujeme na Ružomberok a cíl naší dnešní cesty, tatranskou metropoli Poprad.
Na hranicích Tatranského národního parku zastavujeme, Vašek přidává vrstvu oblečení a já ho upozorňuji, že mu nesvítí zadní světlo. Jsme již téměř u cíle a naší dvoučlennou kolonu uzavírám já, takže nemá smysl to nyní řešit. Tmu, která přišla nečekaně rychle, jen pár set metrů před naší odbočkou proříznou modré a červené záblesky – zastavuje nás slovenská Polícia. Upozorňují Václava, že mu nesvítí světlo, ten jim tvrdí, že o tom neví a že mu to muselo prasknout teď, při kontrole před jízdou bylo vše v pořádku. Já radši mlčím, protože bych se svou vrozenou pravdomluvností musel přiznat, že jsem mu to říkal. Vašek obratně přechází do protiútoku a ptá se na cestu. Oficíři když zjistí odkud přijíždíme a že jsme už skoro v cíli nad nesvítícím světlem mávnou rukou a přejí nám šťastnou cestu. Odbočujeme do Staré Lesné, kde Vašek chvíli hledá a nakonec i najde privát, ve které již byl ubytovaný. Motorky parkujeme bezpečně na dvoře. Vaříme něco amarounů k večeři, uléháme do manželského lože a celkem vyčerpaní 13 hodinovou jízdou usínáme.

Den 1. – pátek 31. srpna, Bolehošť - Revúca : 500km
Dřív než se probouzím, kdesi na západě se vydává na cestu druhá část naší skupiny. Dále tedy slovy našeho velectěného předsedy o jejich cestě do místa našeho setkání.
________________________________________
Ve čtvrtek 31. srpna je vše připraveno, moje a Zámkova Gorilla stojí v Bolehošti naleštěné a natankované stejně jako doprovodné Combo a jeho řidič Tomáš. Drákula jela už ráno do Ostravy, kde spí u přátel Zdendy a Gabči, zítra se mají se Zdendou na velkých motorkách přesunout do Revúce, kde je domluvený nocleh u kamaráda Janka Maukše.
V pátek ráno v 7.00 vyráží z Bolehoště 2 Gorilly a Combo, jedeme v nepromokách ale podle předpověďi a příchodu deště v noci očekávám, že počasí se zlepší někde u Brna. Dojíždíme do Svitav, kde máme rande se Zdendou Prokopcem. Po kávě a cigárku jedeme dál a jak se blížíme k Brnu, opravdu přestává pršet. Průjezd Brnem je jako obvykle opruz, naštěstí rychlý, ještě chvíli trpíme na dálnici a skoro za slunečního svitu dorážíme do Slavkova, kde už čeká Martin alias MAP, který se sem včera přesunul ze Sušice. Dále tedy pokračujeme 4 Gorilly a auto. Svlékáme nepromoky, ve Starém Hrozenkově zase káva a nákup dálniční známky pro Combo. Překračujeme hranice a jedeme směr Trenčín, Bánovce, Prievidza, Nitrianské Pravno a doprava na Turčianské Teplice. Před nimi míjí Zdenda, který jede v čele podle papírové mapy na řídítkách, odbočku, ale když za sebou nikoho nevidí, vrací se a pokračujeme správně. Následují proslulé harmanecké zatáčky a Banská Bystrica, opět kafe a cigáro, využíváme nového obchvatu, míjíme město a frčíme na Brezno. Bez zastávky pokračujeme už krásnou kopcovitou krajinou na Tisovec, Muráň a Revúcu, kde Zdenda již neomylně zastavuje u outdoorového a motokrámku Janka Maukše. Vzápětí doráží Janko, otevírá vrata a na dvoře vidíme velké motorky Drákuly a Zdendy, Gorillu Vaška Starosty a originál DAXe Ondry alias FiffiQa. Majitelé šli nakoupit ale vzápětí přicházejí s plnými taškami zásob na večerní grilování, vítáme se a v družné debatě začínáme jíst a pít. Jsme skoro všichni, zítra nebo pozítří se připojí jen Škarkovi, kteří jsou už kdesi v Maďarsku…
________________________________________
Můj den byl o něco méně náročný, protože nám s Vaškem chybělo do Revúce jenom 80 kilometrů.
Spím dlouho, což Vašek moc neoceňuje, protože se už od časného rána nudí, čekaje až se konečně proberu. To se mi daří někdy kolem deváté a před desátou vyrážíme dál. Je nádherně jasno a slunce svítí na vrcholy Vysokých Tater. Míříme do Slovenského ráje. Máme čas, etapa je krátká tak se různě motáme a užíváme si Slovensko. Dnešním cílem je město Revúca, konkrétně obchod Janka Maukše, který nás bude dnes večer hostit. Je teprve ke druhé hodině, když dorážíme do Revúce. Janko nás tedy naviguje kus nad město do odpočinkové zóny. Máchám si nohy v potoce a podřimuju, čas nerušeně ubíhá a za chvíli opět sjíždíme do údolí. U Janka na dvoře již stojí Bavorský předvoj, tedy Drákula se svým Rkem a její kamarád ostravak Zdenda s GSem. Jdeme nakoupit do Lídlu něco na večerní grilování a když se vracíme zpět, je tu už i celá opičí banda. Ivan se Zámkem, Martin řečený MAP a vedoucí výpravy Zdenda řečený Prokopec. Přendaváme většinu bagáže do doprovodného auta, jehož řízení se ujal Zámkův synovec Tomáš.
Večer grilujeme, obdivujeme Jankovy terénní motocykly, pijeme a debatujeme až je čas jít na kutě, protože zítra zase brzo vstáváme, abychom mohli vyrazit směrem do Maďarské kukuřice.

Den 2. – sobota 1. září, Revúca - Bocsa : 552 km
Ráno, ostatně jako skoro všechna rána v průběhu akce, nás budí Drákuly hlas. Pořádáme časový závod campingových vařičů a připravujeme se na cestu. Kolem osmé hodiny jsme připraveni k odjezdu, loučíme se s Jankem a vyrážíme z Revúce k maďarské hranici.
Čím dál na východ, tím lepší počasí. Ráno to vypadalo na déšť (alespoň Vašek to tedy tvrdil) a teď se nebe vyjasňuje a teplota stoupá. Kopce se vytrácí a krajina je čím dál lépe vyžehlená. Za Tornaľou vstupujeme na území Uherského království, bereme za plynový heft a ubíráme jen při průjezdu městem. Projíždíme Miskolc a pokračujeme na Debrecen.
Někde mezi řekou Tisou a Debrecenem dojíždí čelo kolony MAP a říká nám, že Zámčus má defekt. Obracíme a sjíždíme na vedlejší prašnou cestu, kde prohlížíme prasklý duralový ráfek na expedičním stroji. Měl velké štěstí, že to ustál, jinak mohl být malér. Zámčus s Ivanem naštěstí o problému s praskajícími ráfky věděli a mají jeden náhradní s sebou. Mechanik Tomáš přináší nářadí a za chvíli je kolo venku. Duše je taky KO, takže se vše komplet vymění, nafoukne a pokračujeme. Od tohoto okamžiku si však ani Ivan ani Martin nemohou plně vychutnat jízdu – čekat kdy praskne další ráfek není nejpříjemnější.
Projíždíme Debrecen a zbývá nám pár desítek kilometrů do Rumunska. Do Rumunska vjížďíme přechodem Ártánd – Bors, projížďíme ošklivou betonovou Oradeu. Podle značek se stáčíme na jih na Arad, pokračuje nudná placka Maďarského typu. Jedeme po hlavní až do města Voiteg, kde odbočujeme na Resitu. Konečně se objevují alespoň přísliby zatáček. Začíná se stmívat a tak vyhlížíme kde se ubytovat, dnes je jediný den, kdy předem nevíme, kde složíme hlavu. Zastavujeme v městečku Bocsa, kde se nás hned ujímá místní motorkář. Vašek hned vykomunikuje, že sháníme ubytování a jede s místňákem zjistit situaci. My ostatní se přesouváme na benzínku, kde nás okamžitě obsypou místní cikáňata, tůrují mojí motorku, ale nakonec nás s ohledem na náš okázalý nezájem nechávají plavat. Když se to vezme kolem a kolem, rozhodně je to přívětivější druh než v ČR.
Zdenda vyráží hledat Vaška, který se záhy objevuje s tím, že našel penzion. Tak čekáme na Zdendu a vyrážíme. V hotelu svojí „brilantní“ angličtinou vykomunikuji, že noc stojí 40lei, případně 45lei i se snídaní. Všichni berem i snídani, motorky parkujeme pod údajně funkčními kamerami na dvoře a jdeme se ubytovat. Pensiunea Stejarul – Bocsa, jak se to tu jmenuje, je poměrně slušně zařízená i když všechno je jako obvykle zpracováno úsměvným způsobem rukou rumunských řemeslníků. Neboli vzhledově to odpovídá tomu, co viděli v katalogu, ale funkčně jaksi moc ne. Dáváme pár piv, něco k jídlu a později na pokojích při sledování rumunského zábavného pásma usínáme.

Den 3. – neděle 2. září, Bocsa - Sv. Helena : 148km
Ráno zase vstáváme smrtelně brzo (vše před desátou je smrtelné) a jdeme na snídani. K snídani je omeleta a čaj či káva, za těch 5lei to rozhodně stojí. Balíme a vyrážíme. Já, Zdenda a Vašek jedeme ještě vybrat do bankomatu a určujeme treffpunkt na benzínce v Resitě. Překvapivě tam přijíždíme jako první a dlouho čekáme na zbytek výpravy. Když dorazí, zjistíme, že MAPovi prasklo spojkové lanko a místní motorkář, který nám minulý večer pomohl sehnat ubytování a ráno nás přijel vyprovodit, ho ochotně vzal do tamějšího moto-servisu, kde mu lanko opravili. MAP i Tomáš mají z návštěvy svérázného servisu nezapomenutelný zážitek, ale oprava vydržela až domů a vydrží zřejmě ještě dlouho.
Konečně zatáčky! Stoupáme do Národního parku Semenic a klopíme zatáčky nahoru a dolů. U hornického města Anina zastavujeme a vaříme oběd. Zašustí rozličné pytlíky a zavoní jídla vyrobená z větší části průmyslem chemickým než potravinářským. Zatáčky pokračují, projíždíme krajem, kde se čas zastavil. Kolem domů, které vypadají jako rozbombardované a kolem nemocnice, či ozdravovny usazené uprostřed nejhlubší pustiny - zřejmě strategické místo. Opouštíme tuto motorkám příznivou oblast a klesáme do města Oravita. Jedeme podél srbské hranice a v jedné malé vsi se zájmem pozorujeme pompézní pohřeb, kterého se účastní asi 150 lidí. Když se vzdalujeme od Srbska, překonáváme malé pohoří za nímž se rozprostírá výhled obrovský Dunaj. Přes tyhle malé kopce vedou hezké zatáčky, ale silnice je panelová a vcelku příšerná, takže požitky nejsou až takové. Sjíždíme k Dunaji a kopírujeme jeho břeh až do obce Coronini, kde odbočujeme do kopců v nichž je ukrytá jedna z českých vesnic, ta nejznámější, Svatá Helena. Do Heleny vede úplně nová asfaltka. Zřejmě jakási nepatrná záplata na duši za to, že kolem vsi stojí desítky větrných elektráren, které ničí zdejší jedinou devizu - krásnou přírodu.´
Naši kolonu vede Ivan neomylně k místní hospodě, objednává pivo pro všechny. Tady se ukazuje, že je to skutečně kus Česka v Rumunsku. Hospodský (a i všichni ostatní) mluví perfektně česky, platí se tu korunami, všechny nápisy jsou v češtině. Našinec který bloudí už delší dobu po Rumunsku, kde je nemožné se domluvit, musí být z toho faktu nadšený.
V zápětí přijíždí poslední část naší výpravy. Tatík na své Gorille a Lubo na Vlaďky monkyně. Ta bohužel před Rumunskou anabází zvládla pouze základní lekce jízdy na opici a proto jí bylo svěřeno řízení dvoustopého Fusiona. Nutno podotknout, že v řízení automobilu se zlepšila, byť ne zcela ochotně a dobrovolně, na nejvyšší možný level.
Ve svaté Heleně je naše skupina šílených trávníkářů tedy kompletní a to v následujícím složení: Zámčus na GS Adventure Gorille (s praským ráfkem); Ivan na GS Adventure Gorče (zatím ještě se zdravým ráfkem); Vašek na nejčistší Gorille na světě; Fifík na ratbiku DAX von Schrottburg; Martin na pracovní přerostlé Gorille; Zdenda na svém čínském sráči; Tatík na vytuněné Gorille a Lubo na její menší sestřičce Opičce. Doprovod tvoří Combo s řidičem Tomášem, zvaným Fumatul; Ford Fusion Off-road edition za volantem střídavě s Vlaďkou a její dcerou Zuzkou. Samostanou jednotku tvoří naši bavorští bezúdržboví jezdci Drákula na Rku a Zdenda na GSku.
Po pár pivech se jedem ubytovat, bydlíme u paní Marjánky Tismanaru. Kluci začínají s pravidelným každovečerním servisem. Já jako vždy sedím opodál a nedělám nic. Ventily, řetězy, olej – já to moc neřeším. Vyjetý olej nakonec dostává pan domácí a je za něj moc rád – údajně do motorové pily. Jsme voláni k večeři, na stole zatím stojí jen panáky s aperitivem, který si dává dokonce i Vašek. Vzápětí už se na stůl nese výborná polévka a hody se rozjíždějí. Následuje mleté maso zabalené v kvašeném zelném listu, všichni se cpeme, abychom záhy zjistili, že to ještě zdaleka není všechno. Další chod je hora kuřecího masa a hora bramborové kaše. Vzduchem létají knoflíky od kalhot a všichni hlásí úplné přežrání. Do toho se na stole objevují rohlíčky plněné marmeládou, kterých i přes to přežrání ztrestáme asi půlku. S funěním parních lokomotiv se vlečem do hospody. Drákula nás ještě vede na prohlídku typického Helenského statku k paní Stefanii Táborské alias Štefi, kde nakupuje kozí sýr a všichni dostáváme ochutnávku. Jako bonus musí každý dát velkého panáka pálenky. Přes hospodu, kde se zdržíme jen pár hodin jdeme na kutě. Chytil se nás RUP (rumunský univerzální pes), se kterým si všichni hrajeme.

Den 4. – pondělí 3. září, Sv. Helena - Pionýrák : 323km
Ráno zase kokrhá Drákula hrozně brzo a všichni se neochotně hrabou z pelechů. Utrpení nám kompenzuje výborná a bohatá snídaně. Dochází na placení. 350 korun za ten pětihvězdičkový servis? Pro nás středoevropany příjemná suma. Než vyrážíme, kluci ještě opravují domácímu křovinořez. Drákula rve RUPa z hospody do comba, že ho vezme domů. Vyrážíme a zastavujeme ještě před domem kde jsou ubytovaní Škarkovi. Pavlík vylézá ospalý ze vrat a pronáší něco o tom, že tedy půjde vzbudit zbytek rodiny. Moravákům to zase trvá déle než nám normálním smrtelníkům tak jedem k motorkářsky nejprofláklejšímu místu v Heleně. Fotíme se u cedule Sfinta Elena. RUP si asi uvědomuje, co se s ním děje a bere dráhu zpátky do vesnice. Ještě skupinové panoramatické foto s Dunajem a razíme. Kopírujeme Rumunsko-srbskou hranici tvořenou tímto evropským veletokem. Je tu velká koncentrace celníků – Politia de Frotiera, kteří brání hranice EU před nechtěnými imigranty. Je to směšné, když v tu samou chvíli přistávají v Itálii dvě nebo tři lodě plné černochů nebo arabů a bruselští multikulti pitomci je nadšeně vítají.
V silnici se objevují stále větší a větší díry, až už zbývají jenom díry a žádná silnice. Po šotolině jedeme poměrně dlouho, pak se co chvíli objevují kousky asfaltu – stejně rychle však i mizí. Stavíme u Statuia de Decebal, monumentální busty posledního krále Dácie. V tomto místě Dunaj, jinde i přes kilometr široký, protéká pouze několik set metrů širokou průrvou, síla vody je tu obrovská. Skupinové foto, kafíčko, svačinka, dolití benzínu a cváláme dál. Ve městě Orsova se napojujeme na rychlostní silnici číslo 6. Stavíme u obrovské dunajské přehrady Portile de Fier (Železná Vrata), která je současně přechodem do Srbska a zdymadlem pro nákladní lodě. Chceme se tu fotit, ale okamžitě po nás jde ozbrojený celník a i když nevládne žádnou známou řečí, celkem jasně naznačuje, ať táhneme.
V Drobetě se loučíme s Dunajem, jehož vody míří na jihovýchod, aby se po tisíci kilometrů setkaly s vodami Černého moře. Naše kola míří na severovýchod, krajina nic moc, města kterými projíždíme jsou ušmudlaná a šedivá. Dělá se příšerné vedro a co chvíli silnice mizí, tady je to horší o to, že před námi často jedou i náklaďáky. Časem se stav silnic stabilizuje, je to celkem obstojná asfaltka a tak ženeme stádo opic přes suché rumunské nížiny. Kolem silnice se objevují různé rafinerie, rozapadající se továrny nebo cikánská ležení. Předjíždíme koňské povozy, rumuni nám mávají a tak cesta ubíhá. Trochu bloudíme ve městě Targa-Jiu, ale rychle se zase orientujeme a pokračujeme správným směrem. Ve městech se vyskytuje dost kruhových objezdů, což je adrenalinová záležitost. V Rumunsku na nich platí normálně přednost zprava, ale nikdo nedodržuje ani to ani normální smysl provozu po kruháku. Není výjimkou, že na dvouproudovém objezdu začne auto z vnitřku vyjíždět, zatímco auto jedoucí po obvodu pokračuje. Troubí se a brzdí, ale jinak si z toho nikdo těžkou hlavu nedělá.
Před námi se začínají zvedat první vrcholky pohoří Capatanii. Dojíždíme do podhorského městečka Novaci, kde začíná úplně nová, vrcholová silnice 67C. Ve své podstatě je to silnice vlastně dost zbytečná, nespojuje žádné významné body, je to spíš turistická atrakce. Jenomže tahle atrakce je naprosto skvělá. Kousek za městem bouchají saze Zdendovi, bere za plyn a už odřezává jednu zatáčku za druhou. Já se snažím, ale mých 125 nemůže s jeho 150 soupeřit. Tohoto úkolu se zhostil Zámčus, který podlehl kouzlu vrchařské prémie. Cestou nás zpomalují jenom krávy a osli, kteří se procházejí po silnici v těch nejméně očekávaných místech. První zastávka je pod vysílačem, kde je velké parkoviště. Z tohoto místa začíná silnice po hřebenech s dechberoucími výhledy, trošku znervózňuje jenom fakt, že tu ještě nejsou svodidla a kde končí silnice často začíná asi dva kilometry hluboká strž. Při cestě do kopce, když přijde zatáčka, často vidíte jenom asfalt a za ním nic, to je trošku nepříjemné. Stoupáme pořád výš a zastavujeme na nejvyšším místě silnice, kde je malé komerční středisko. Můžete si tu koupit rozličné lapače prachu, ale taky něco k jídlu. To nás baví víc než suvenýry a zase začíná obžerstvení.
Zdenda zkouší terénní ambice svojí Gorilly a vypadá to, že by to i šlo. Stačí jenom nemít pud sebezáchovy. Válíme se v trávě, ale v horách je celkem zima. Sedláme stroje a začínáme klesat. Stejně perfektní zatáčky jako vedly nahoru vedou i dolů. V jednom místě stojí v zatáčce oslíci, tak si s nimi chvíli hrajeme a pokračujeme. Náš dnešní cíl už je jenom kousek. Projíždíme údolím, kde v lesích táboří davy profesionálních houbařů a za chvíli jsme v Pionýráku.
Vlastně se to tu jmenuje Obârşia Lotrului, je to bývalý pionýrský tábor, proto ten název. Jakožto známý anglista jsem vyslán domluvit ubytování. S tou angličtinou to není tak slavné, ale to ani u místní obsluhy. Nakonec se domlouváme a cena za ubytování je jenom 5eur na osobu (10€ za chatku). Jdeme se ubytovat do chatek, které vypadají lépe zevnitř, než z venku. Hned se nás ujímá místní dělník, který je tu také ubytovaný. Bohužel umí asi jenom deset anglických slovíček, ale dokázal s nimi vykouzlit asi půlhodinovou debatu. Konečně přišla řada i na mě se servisem, je třeba vyměnit olej. Olej mění i Vašek a MAP. Půjčuju si od nich uříznutou petku, ale všechen olej se mi tam nevejde. Krteček má od té doby v obýváku asi trochu mastno. Někteří se odebírají do hospody na smažák, který se tu ale dělá z kaškavalu. Připojuji se na pivo a u baru kupuji chleba a žebrám vodu do petky, obsluha mluví jenom rumunsky, tak je to vcelku sranda.
Večer děláme požár. Popíjíme různé druhy kořalek, kterými jsou vyzbrojeni hlavně moravští účastníci zájezdu. Zámčus vytahuje hrůzostrašnou věc zvanou huj-huj. Jde o dřívko se zářezy, na jehož konci je na hřebíku vrtulka. Přejížděním po zubech se má vyvolat řízené tlumení podélných kmitů a donutit vrtulku točit se chtěným směrem. Nikomu kromě opilého Zámčuse a dříve zasvěcených to nejde. Nejvíc to chytlo Tomáše, který se při roztáčení vrtule skoro zbláznil. S ujištěním, že zítra můžeme spát jak dlouho chceme, protože máme před sebou nejkratší etapu, se rozcházíme do chatek.

Den 5. – úterý 4. září, Pionýrák - Ulpia Traiana : 126km
Ráno to tak ovšem příliš nevypadá. Nejdřív se nám do chatky, kde se se Zdendou pokoušíme spát, dobývá Drákula. Tu ignorujeme a spíme dál, za pár hodin přichází Tomáš se slovy, že všichni jsou už připravení k odjezdu. Tak nevím, vždyť ještě není ani jedenáct hodin. Vstáváme, vaříme a Vašek nám vypráví, jak chtěl ráno dolít do motorky olej. Příliš se mu to nedařilo, protože ráno mrzlo a olej vůbec netekl. Musel ho tam skoro naházet lžičkou.
Při odjezdu projíždí někteří brodem, což je zachyceno na videu, jenom pár z nás se z iracionálních obav o čistotu motorky k tomu neodhodlalo.
Vydáváme se opačným směrem, než je dnes náš cíl. Čeká nás jen asi 100 kilometrů a tak se jedeme podívat na přehradu Vidra. Chvíli trvá, než najdeme přístup dolů k vodě. Přejeli jsme ho a kousek se vracíme, ale je tam. Na cestě je nasypaná hromada hlíny, aby se tam nedalo vjet. Několik zvědavců jí objíždí lesem a přijíždíme k vodě. Přehrada je hodně vyschlá a tak jezdíme po vzniklých písečných dunách. Ten kdo zastaví, zahrabe zadní kolo do písku, nakonec se na největší dunu dostanou všichni kdo se odvážili jet dolů. Přehrada je nádherná, na koupel je už trochu pozdě, tak děláme alespoň fotky. Vyjíždíme nahoru k silnici, kde nás čeká zbytek tlupy.
Dokouřit, nasedat a odjezd. Stoupáme do hor, míjíme Pionýrák i odbočku na 67C. Asfalt mizí a začíná šotolina, zaválcovaná sice, ale od pohledu již hodně dávno. Přehupujem se přes sedlo rozdělující správní oblasti Valcea a Hunedoara a začínáme padat z pohoří Capatanii ku městu Petrosani. Cesta padá údolím malé říčky, sympaticky se klikatí, zakusuje se do skalnatých břehů. Rychlý předvoj (já a Zdenda) spolu s boxerskou dvojkou (Drákula a Zdenda) si dávají pauzu na svačinku. Ostatní mezitím s pečlivostí výrobců lodí v láhvi aranžují své stroje v korytě potoka a fotí, aby mohli doma tvrdit, že takovým terénem jsme jeli minimálně deset kilometrů.
V Petrosani míjíme velké železárny a ocelárny a po hlavní míříme do města Hateg. Je velké vedro, tak jedeme rychle – kvůli chlazení sebe i našich vraníků zavřených v hliníku. V Hategu odbočujeme směrem do pohoří Retezat, na jehož vrcholcích podle pověsti stojí pravý tajemný hrad v Karpatech. Ten nevidíme, zato vidíme, jak se nějaký rumunský soudruh snaží vybrzdit Vaška. Škoda, že nezastavil, mohli jsme mu znakovou řečí vysvětlit jak se jezdí. Zastavujeme na parkovišti před koloseem, hned vedle stojí antické fórum – dojeli jsme k římským vykopávkám Ulpia Traiana v Sarmizegetuse. Nikomu se nechce v tom příšerném vedru a v motorkářských hadrech na prohlídku, za kterou se navíc platí. Jedeme se tedy nejdřív ubytovat, což řeší i ten druhý problém. Bydlíme u Dani, respektive v Pensiunea Agroturistica Ulpia Traiana u Dani a Florina Delinescu, kde nám to domluvil Ivan. Je nás sice trochu moc, ale mladí si staví stan a ostatních 11 lidí se do tří dvoulůžáků bez problému vejde.
Dani přináší kartón piv která rychle mizí. Konečně jsme se trochu uvolnili po jízdě a většina z nás se vydává na vykopávky. Penzion svou velkou zahradou s vykopávkami přímo sousedí, tak jdeme zadní brankou – samo, že zadarmo. Opičákům se nejvíc líbí koloseum, kde přicházejí nápady na různé šílenosti. Po návratu z vykopávek jsme zvaní na večeři, která je v ceně ubytování. Rozjíždíme se tuicou, výbornými sirupy z domácích surovin k tomu piva kolik kdo vypije. Zeleninový vývar, kousky čuníka s brambory a jako zákusek langoš plněný sýrem – všechno naprosto delikatesní záležitost a vše samozřejmě z domácích surovin. Pamatujete jak se vlk přežral Karkulky, babičky a bábovky a ležel před chaloupkou? Před naší chaloupkou leží takových vlků víc a vyjí až uši zaléhají.
Zcela a totálně přežraní a přepití se postupně už za tmy odebíráme spát.

* Faktická poznámka tuica, je rumunsky. Česky se to řekne cuika a je to prostě kořalka. :-)

Den 6. – středa 5. září, Ulpia Traiana - Lunca Visagului : 284km
Ráno u snídaně je toho jídla snad ještě víc. Všichni se cpem, ale stejně toho na stole spousta zbyla. Za tenhle úžasný servis platíme směšných 45lei, loučíme se a vyrážíme na další etapu naší anabáze.
Vracíme se kousek zpátky do Hategu, cestou nás zdrží obrovský trh. Všude se poflakujou krávy, ovce, osli a Rumuni. Každý něco prodává nebo kupuje. Pomalu projíždíme zasekanou silnicí, každý diriguje provoz po svém. Jediní kdo nemají vliv vůbec na nic jsou místní policisti, které všichni ignorují. V Hategu hledáme ten správný výjezd. Nechceme na hlavní a hned za městem se nám to vyplácí. Zatáčky nahoru a dolů a žádný provoz. V Hunedoaře se smějeme cikánským domům, které jsou vyzdobené jako jejich maringotky. Směr už od rána sever, zanedlouho západ - začínáme se pomaličku zase vracet domů, ale snažíme se na to nemyslet.
Projíždíme Devu, Brad, občas benzínka, občas pauza na cigárko, rovný silnice, zajímavýho nic moc – jenom to Rumunsko, ale to se snad ani nedá popsat. Pomalounku polehounku se silnice nesměle začíná zdvíhat, občas se objeví i zatáčka. Párkrát přehoupneme pomocí několika zatáček kopec, dva. Teprve když před Campeni odbočujeme na západ, vidíme na obzoru něco, co slibuje hodně zábavy. Před námi se začíná zvedat další část Východních Karpat – pohoří Apuseni. A taky jo, přijíždíme do městečka Horea a odbočujeme na silnici se signaturou 1R. Začínáme ostře stoupat, kvalita silnice začíná ostře klesat. Postupně se vozovka zužuje, ale pořád to je asfalt. Nevydrží to dlouho, silnice se rozšiřuje, ale asfalt je pryč. Před námi je šotolina, děravá jak hlava dědy Mrazíka. Díry jsou ale vidět a dá se celkem vyhýbat. Domluva je, že zastavíme v sedle na kopci odkud cesta klesá. Ivan tvrdí, že to poznáme podle veliký dřevěný brány. Tak valíme a hledáme bránu. Ta se ani po dvou kilometrech co klesáme neobjeví, tak otáčíme a čekáme v místě, kde to vypadá jako vrchol. Doráží zbytek i s Ivanem, známým českým znalcem vyřezávaných bran. Po chvíli bránu skutečně najdeme – leží v kopřivách u cesty, rozložená na prkýnka. Když už tu stojíme, dáváme pauzu na oběd. Kolem jezdí Rumuni jako by tu byla rychlostní silnice. Dostaví se i polodivocí koně, kteří se tu volně pasou. Očichají motorky a když je vytroubí náklaďák, utečou.
Pouštíme se dolů z kopce, silnice je o něco lepší – pořád šotolina, ale méně děr. Potkáváme ještě stádo krav a všude spoustu koní. V místě kde vede tenhle typ povrchu na obě strany nejdál se staví nová sjezdovka, kdo si chce zalyžovat, musí vyrazit už v listopadu. Stavíme v Poiana Horea, rázovitá horská osada. Všude ale nákladní auta plná dřeva, drancování téhle krásné země jde chlapcům rozhodně od ruky. Pokračujeme dolů až k přehradě Fantanele, zase začíná asfaltka. Závodím s Bavorákama, ale na rovinkách mi ujíždějí. Zvlášť Drákula, řečená Fitipaldi. Dál je hezká silnice, tak trochu závodíme. Zdendové si v zatáčkách šlapou na paty, až to kardanisty přestane bavit a berou nám na rovince dráhu.
Dojíždíme do Huedinu. Jsme zase na rumunské placce. Děvčata vybírají výpalné na večerní gábl. Dáváme každý deset plastových penízků. Po hlavní bereme směr západ po silnici číslo 1. Z hlavní odbočujeme do Lunca Visagului, kde nás čeká další domluvené ubytování „u Řeka“. Pokoje čisté a dokonce teče teplá voda. Na dvoře zase probíhá pravidelný servis, jenom já sedím opodál a zase nedělám nic. Ženy se ujímají nakoupené hromady jídla a vyrábí z něho luxusní večeři. Domácí ještě přidává teplý hrášek v nálevu a už zase začíná naše pravidelné večerní obžerství. V noci spím vedle Tomáše, který ze spánku opravuje auta, docela sranda.

Den 7. – čtvrtek 6. září, Lunca Visagului - Padiš : 100km
Ráno jsme voláni k snídani. Tou je to, co se večer nesnědlo. Vašek, který nám večer oznámil, že se trhá, aby mohl ještě trávit čas u příbuzných v Tatranském podhůří je připraven k odjezdu. Nakonec se mu i přes drobné nedorozumění daří zaplatit za nocleh, startuje stroj, mává a odjíždí v dál. Jeho škoda, připravil se o to nejlepší. I když mám takový pocit, že by nás za to co přijde proklel.
Zjevuje se „Řek“, majitel penzionu. Ivan se Zámčusem se neodhodlali a penzion nekoupili, škoda. Byl totiž na prodej. škoda. Balíme, startujem, odjíždíme. Kus zpátky na hlavní a z hlavní na Rachitele. Minulého dne nebyl mobilní signál, teď pípají mobily a vyřizujou se důležité hovory. Kdo netelefonuje, dává si kafe a mudruje. Kam dál? V krátkodobém horizontu je to jasné, jedem se podívat na Rachitele Valul Miresei – úchvatný vodopád, ke kterému vede ještě úchvatnější cesta. Kameny jako dětské hlavy, díry jak v naší státní pokladně, ale stojí to za to. U vodopádu je dětský den a přes údolí lítají malý svišťové,.. na laně. Nad mapou probíhá bouřlivá debata. Řidička červeného auta odmítá pokračovat vzhůru směr Padiš. Majitel červeného auta přesvědčuje, že když už jsme tady a je tak krásně sucho, tak tam musíme dojet. Vypadá to, že se skupina rozpadne, ale nakonec se přeci jen vydáváme nahoru následujíc značku Padiš 23km a pořád jsme všichni. Hodně pomohlo to, že Zámčus to tu zná a ví, že silnice se bude čím dál jenom zlepšovat. Ve světle budoucích událostí nelze toto tvrzení označit za zcela pravdivé.
Stoupání začíná krásnou šotolinou, je tu čerstvě připravený podklad pro asfaltku. Že je sucho se přesvědčujeme často – pokaždé co nás někdo předjede. Písek nechutná nic moc a i mezi sebou dodržujeme půlkilometrové rozestupy. Když dojedete auto s mixem, stojí to za to. Nahoře v sedle Prislop kvůli prachu probíhá výměna a olejování vzduchových filtrů. Nikdo z nás ještě nepotřebuje nový výbrus, který by mračna prachu zajistila hravě.
Valíme dál, pořád po uválcované šotolině. Na silnici se intenzivně pracuje a je jasné, že příští rok už tady bude nová asfaltka. Všichni z těch, kdo sem jezdili v minulých letech endurovat na bavorácích zamačkávají slzu v oku. Nicméně asi 15 kilometrů před Padišem je cesta ještě netknutá. Zužuje se do hustého smrkového lesa a není tu ani stopa po jakékoli úpravě. Na nejistých křižovatkách se ptáme lesních dělníku kudy tudy na Padiš. Nikdo nás neposlal špatně. Začíná to být skutečná zábava, šutry, písek, koleje. Jedeme dvacet a přesto jsme víc ve vzduchu než v kontaktu s vozovkou (dá-li se tomu tak říkat). Přichází i brod a překážky na silnici, co chvíli se objeví náklaďák se dřevem. Motorku postavíš do malin, ale co naše auta? Později budeme za tento fakt nazváni nejrůznějšími jmény.
Co teprve když to bylo aktuální? Když to začíná být nejzábavnější a cesta pokračuje přes velké balvany, tak dojíždíme na Padiš, kde přesně v sedle všechno zábavné končí a začíná zcela nová a zcela nudná asfaltka. Až tam někdo pojede příští rok a budeme mu vyprávět, jaký to tam bylo krásný, nepochopí. Stojíme se Zdendou na kopci a čekáme na ostatní. První se z oblaku prachu zjeví bavoráci. Drákula s úsměvem od ucha k uchu se chválí, jak to na Rku pěkně projela. Zdenda na GSu asi změnu povrchu ani nepocítil. Pak je dlouhá mezera, než se objeví zbytek opičáků. Chybí ale Tatíkova klika. Tatík dorazí za chvíli s tím, že osádka červeného auta stávkuje. Nakonec obrací a vyráží na diplomatickou misi s cílem vysvětlit, že už jsou to jenom 3 kilometry. Přijíždí Tomáš s kombem a Zdenda odjíždí krosit s opicí k vrcholu Padiše. Vrcholové foto, mazlení s rumunský maxirupem Fíkem a bezmotorově sjíždíme po asfaltce o kus níž do Pensiunea Turistica Padiš. Exotickou atmosféru kazí jenom to, že v hospodě u pensionu sedí asi 10 lidí a všichni jsou to češi. Objednáváme od bábušky tři chatky po 20 leiích za kus a konečně přijíždí i červený offroadový Fusion z kterého na nás Vlaďka dští oheň a síru. Dožaduje se nového červeného auta, ale Zámčus jí uklidňuje slovy, že zítra už je to dolů jenom po asfaltce. I o pravdivosti tohoto výroku by se dalo v budoucnu celkem pochybovat.
Poleháváme před chatkami, pijeme pivo a hodnotíme cestu. Jedno pivo (moje) nešikovně postavené v trávě teče předsedovi do kalhot. Překvapen svojí nenadálou inkontinencí mlčí, až si toho všimne a začne mě jebat. Teskním nad vylitým pivem a zase je veselo.
Je čas k jídlu. Někteří odcházejí na místní specialitu řečenou myši (mleté maso ve formě šišek a k tomu opečené brambory), zbytek vaří silné pytlíkové vývary, případně si na chleba roztírá namleté pařáty a zobáky. Nakonec se všichni scházíme v hospodě a chlastáme tuicu. Vzhledem k tomu, že to tady točí do decáků, tak většině stačí jedna a jsme velmi veselí. Drákula jako správnej motorkář jednu exne a hned je od ní klid. Někteří únavou padnou před chatkou do trávy a jsou na místě prkený. Zdenda bere motorku a jede zase krosit. Co chvíli je slyšet vrčení z jiné části okolních lesů. Když se vrátí, má bahno i na zubech a v kufrech směs jídla a nářadí. Večer v restauračním zařízení zapřádáme hovor se zbylými Čechy. Jsou to horští turisté z Brna a chlastají podobným tempem jako my. Vyptáváme se, co nás zítra čeká a údajně je to úplná pohodička. Zámčus cpe svou motorku do chatky, takže je rozhodnuto, že dveře přes noc zůstanou otevřené. Čtyři chlapi a motorka plná benzínu, to bysme se do rána udusili. V noci do dveří nahlíží vlkodlak, místní obří pes. Probírá se Zdenda a svým dechem, mohutně prosyceným kořalkou, psa vyhání.

Den 8. – čtvrtek 7. září, Padiš - Revúca : 474km
Ráno se probouzíme do ukrutné zimy. Jsou tak 4 stupně a sluníčko ještě nikde. Roztápíme vařiče, které vyrobí alespoň nějaké teplo a hlavně ohřejou vodu na čaj, který přes plecháček pěkně hřeje ruce. Drákule slíbil čaj předseda, ale shání ho už půl hodiny, tak ona chodí a loudí u koho si může ohřát prstíčky. Pomalu balíme a najíždíme před pension, kde bude skupinové foto. Nutíme bábušku, aby se vyfotila s námi a protože tam chceme být všichni, snažíme se aby nás jeden místní vyfotil. Ten to nechápe a cpe se k nám, aby byl na fotce taky.
Dnes opustíme Rumunsko, zatím se nikdo nedojímá, ale cítíme to všichni. Nový asfalt pokračuje několik kilometrů dolů. Je příšerná zima, mrznou mi ruce. Asfalt končí a začíná uválcovaný podklad pro budoucí silnici. Všude dělnící, kteří postávají kolem ohnišť a tlemí se na nás. Dolů se točí příjemné zatáčky a než se nadějeme, jsem dole v údolí. Odtud ještě kus po šíleně rozmlácené cestě, která navazuje na asfaltku. Čekáme u hlavní, až se naštosujeme všichni. Máme po včerejší i dnešní etapě obalené řetězy pískem. Někteří chtějí čistit a dotahovat, ale většina rozhoduje, že na to bude čas u nejbližšího supermarketu. Cesta po hlavní není až tak záživná, většinou rovinka. Pohoří Apuseni nám nenávratně mizí za zády a skrývá se do ranního mlžného oparu. První dnešní zastávka je ve městě Beius u Lídlu. Nebo to bylo Penny? Nevím, každopádně jeden z evropských unifikovaných hnusů to byl. Nakupujeme svačiny, čistíme a mažeme řetězy, kontrolujeme stav motocyklu před jízdou. Dnes máme před sebou zase dlouhou etapu až do Revúce. Opouštíme Beius směrem severozápadním, tento směr dnes budeme sledovat celý den. Rovinky, nic moc silnice, jenom ta země je krásná. Nechce se nám odtud.
Zřejmě je třeba prostavět do konce roku hodně německých peněz a tak pořád někde stojíme na semaforech. K tomu žluté cedule na nás všude křičí, že život je prioritní a nemáme se chovat na silnici jako prasata.
Před námi se zjevuje ošklivé šedivé město Oradea. Jsme chytřejší než před týdnem a tak se nám povede se napojit na obchvat, takže tím nemusím projíždět. Ještě projet průmyslovou zónou, být svědky precizního manévru místního blba na kruháči (opět vyjížděl z vnitřního pruhu přes vnější a to i když v tom vnějším jel tirák a hodlal pokračovat po objezdu) a jsme v hraniční zóně. Zastavujeme na benzínce, tankujeme levnější rumunský benzín a utrácíme poslední plastové penízky. Když už to musí skončit, tak se domů docela těšíme. Někteří na rodinu, někteří na sprchu a někteří na to, že budou moct spát třeba do jedenácti. Loučíme se se skupinou Škarkovců, kteří se kousek za hranicemi odpojují, aby mohli nadcházející víkend strávit v maďarských termálech.
Přijíždíme na hranice, na rumunské straně nikdo nic nekontroluje. Zdenda čumí do mapy a přehlédne obrubník. Ukazuje se, že opice má vlohy nejen na cestování a kros, ale taky na trial. Maďaři kontrolují pasy, ale nijak extra to neprožívají. Smějou se nám jako malí kluci. Vstupujeme do Schengenského prostoru a jsem zase o kus blíž k domovu. Na maďarské straně je silnice o dost lepší a my zase bereme za plyn a s šoupátkem až pod bradou ubíráme až někde před Debrecenem.
Trošku se motáme, ale nakonec se společným úsilím vymotáme správně. Potřebujeme jet směrem na Miskolc, ale taková cedule tu nikde není. Nakonec Zdenda zjistí, že na Miskolc se dostane člověk tak, že sleduje název jakési prdele před Miskolcem, na kterou museli udělat extra širokou ceduli. Nakonec jsme ale do Miskolce dojeli a slunce se začalo pomalu, ale s jistotou přesouvat blíž a blíž západnímu horizontu. Z Miskolce je to už jenom asi dvě zastávky autobusem na slovenské hranice.
Hraniční přechod Bánréve – Kráľ je zcela opuštěný. Za ním nás vítá republika, kterou už dobře známe. No, kdyby nic, tak alespoň pivo se tady řekne pivo. Přijíždíme k Tornaľe, kde zastavujeme na benzínce. Zdenda nám oznamuje, že už to dneska chce stáhnout celý. Je asi šest hodin večer a jsme teprve na východním Slovensku, takže to bude do Žamberka ještě pár kilometrů. Taky bych už nejradši byl doma, ale mám to ještě o 400km dál, takže to nepřipadá v úvahu. Zdenda si bere nejnutnější věci z komba, loučí se s námi a vyráží západním směrem na Rimavskou Sobotu. My ostatní jedeme na sever. Ani ne za hodinu zastavujeme opět před obchodem Janka Maukše, kde už na nás čeká Drákula se Zdendou.
Zámčus si všímá, že na Ivanově Gorče ráfek taky prasknul. Muselo se to stát někde kousek odtud, protože díra ještě není tak velká. Navíc duše zůstala vcelku, takže Ivan dojel aniž by si něčeho všimnul. Jet se s tím ale rozhodně nedá, takže motorka jde na špalky a naučenými pohyby jde zadní kolo dolů. Štěstí v neštěstí je, že Zámčus měl defekt na druhé půlce děleného disku a tak se ze dvou prasklých dá složit jeden použitelný. Sice je z jedné strany modrý a z druhé stříbrný, ale dojede-li to až do Bolehošti, dá se nad tímto estetickým detailem mávnout rukou. Večer zase hubneme u grilování a pití piva, kecáme a pomlouváme ty, kteří už se od skupiny oddělili. Jdeme spát brzo. Zítra každého z nás čeká jinak dlouhá etapa, podle toho kde bydlí. Nejdelší cesta čeká na mně, do Plzně je to z Revúce asi 700km.

Den 9. – sobota 8. září, Revúca - domů : 500 / 598 / 627 km
Ráno se nechce, ale co se dá dělat. Drákulka naše nejzlatější nám alespoň udělala snídani. Vaříme čaje, kafe a jiné startovací driáky. Skáčeme na startovací páky, motory se roztáčí. Loučíme se s Jankem, jehož pohostinnost musím v tomto místě vyzdvihnout. Loučíme se i s naším bavorákem Zdendou, který se za chvíli utrhne a jede do Ostravy. Má to narozdíl od nás docela za bukem. Janko jede na sraz endurářů a tak nás do Muráňě vyprovází na svojí KTMce.
My pokračujeme na Tisovec a Brezno. Jedeme hezkou přírodou, dokonce jsou tu i nějaké kopce a zatáčky, což je oproti Maďarsku příjemná změna. Je ráno a zase příšerná zima. Sluníčko se dlouho neprobírá a já už nevím jak mám sedět, aby mi kolena nezatuhly úplně. Za Breznem zastavujem na benzínce a koho tu nepotkáme, oba naše bavoráky. Do Bánské Bystrice po hlavní, kde působíme lehké zpomalení dopravy, ale nikdo ani není moc agresivní. Naše stroje vyvolávají zcela jiné pohnuty než agresi. V Bystrici odbočujeme na Harmanec, do známých Harmaneckých zatáček. Většina nevydrží, pod kopcem nám rupnou saze a zase řežeme. Jenom Ivan nemůže, protože má zcela oprávněnou obavu o svůj poslední ráfek. Byla by ostuda ten kousek dojet s nepojízdnou motorkou v autě.
V půlce kopců mi motorka zacuká a chcípne. Aha, benzín, to znám. Pouštím rezervu, ale motorka nestartuje. Chvíli jí roztlačuju z kopce až chytne. Jede, ale ne tak jako předtím, vynechává a to hlavně do kopce. Když jedu dolů, nebo po rovince, je to v pohodě. Říkám si, že dokud to jede, tak to nebudu řešit a tak pokračujeme dál.
Turčianské Teplice, Nitranské Pravno, Prievidza, Nováky, Bánovce nad Bebravou, Trenčín a pomalu se blížíme k hraničnímu přechodu Drietoma - Starý Hrozenkov. V Drietomě Drákula půjčuje svojí motorku Tomášovi, aby se v autě nezbláznil nudou. Ostatní pokračujou a ve snaze neotravovat moc plechovkářům život jedeme v rozšířeném pruhu za krajnicí. Zámčus najednou zastavuje, myslíme, že čeká na Tomáše. Vracím se k němu a zjišťuju, že píchnul. V tom pruhu je mimo štěrku a odpadků taky dost železa – očividně. Jedu pro ostatní a čekáme na doprovodné auto s nářadím. Sundavání zadního kola už je hračka. Horší je zase servat gumu z ráfku. Používáme k tomu stojánek Rka a nakonec se to povede. Drákula pobíhá kolem v reflexní vestě a instaluje výstražný trojúhelník – tady jsou za to docela vysoké pokuty. Ostatně přesvědčil se o tom i Václav, který při cestě z Rumunska do Tater dostal mastnou pokutu za překročení maximální rychlosti v obci o neuvěřitelných 8 kilometrů. Výměna duše je již dílem několika minut a můžeme pokračovat. Po pár kilometrech nás vítá cedule, která každého cestovatele vždy a za všech okolností zahřeje na srdci, Česká republika.
Uherský Brod, Uherské Hradiště a začíná na nás jít hlad. Rozhodujeme se zastavit v Buchlovských zatáčkách v kiosku U Trempa na klobásu nebo polívku. Je sobota a je tu veselo. Množství policajtů se skoro rovná počtu motorkářů a všichni se tu vesele nahánějí. Přítomní motorkáři nevěřícně koukají na naše stroje a když se dozví, že jedeme z Rumunska, je už slyšet jenom cvakání – to jak padají čelisti až na zem. Sjíždíme pod kopec a na benzínce tankujeme. S MAPem hodláme uskutečnit spolujízdu až do Tábora, kde se naše cesty rozejdou. Tady na benzínce se rozchází cesta nás dvou a Ivana se Zámčusem, Drákuly momentálně v autě a Tomáše na půjčeném Rku. Vyndáváme bagáž z auta a balíme všechno na motorku. Nechce se mi to tam vejít, protože prasklý kanystr nejde dát do držáku který je na něj speciálně vyroben a tak překáží na nosiči. Nakonec to tam všechno nějak naskládám, třikrát to obtočím gumacukem a je to. Loučíme se se zbylými účastníky, kteří míří ku Hradci Královému, takže za pár kilometrů u Slavkova se rozdělíme.
Martin mi svěřuje vedoucí místo v naší dvoučlenné koloně a tak na svém Navigonu ťukám Oltyně, což je místo, kde se rozdělují silnice na Plzeň, kam jedu já a na Písek, kam jede Martin, aby posléze dojel do Sušice. Ani nepostřehnu kde se zbytek odpojil a už jsme ve Slavkově. Navigace nás vede úspěšně a docela krátce přes Brno. Využívá městských okruhů, které nás vyvrhnou směrem na Rosice. Chvíli po našem vjezdu do kraje Vysočina sjíždíme z kopce, kde je semafor - někde kousek před Náměští nad Oslavou. Svítí červená a semafor nám oznamuje, že bude svítit ještě dvě minuty. Stojíme, motory běží. Naskočí zelená, řadím jedničku, přidám plyn a motorka chcípne. Je to z kopce, tak to zkouším roztočit přes kvalt. Nedělá to nic. Dojedu až do údolí, kde se opravuje most. Všechna auta mě objedou, tlačím motorku stranou. Snažím se jí nastartovat, ale nejde to. Vyndávám svíčku, jestli není ulitá. Vypadá jako normálně. Tak to nechávám tak a tlačím do kopce, kde na mě čeká Martin. Motorku vytlačím až na kopce a sjedu na nejbližší polňačku. Konsolidujeme nářadí a mudrujeme co by to mohlo být. Vzhledem k tomu jak to chcíplo mě to vede do palivové soustavy. Celou cestu mám problém s karburátorem. Sundávám ho, rozebírám, ale nic zvláštního, vypadlého ani rozpadlého nevidím. Zkouším cáknout benzín do válce, ale pořád nic. Zapalování kope a jiskra jde. Rozborkou všeho možného strávíme hodinu až Martina napadne vyměnit CDI jednotku. Jiskra sice jde, ale kdoví jak a jestli ve válci pod tlakem jde taky. Vyměním černou krabičku, šlápnu na startpáku a motorka zavrní jako správně podrbaná kočka. Super, sice jsme ztratili hodinu, ale jedem a oba.
Chvíli motorku šetřím, že radši pojedu pomaleji, protože víc CDIček už nemám. Po chvíli na to nějak zapomínám a zase jedeme na plný plyn. Před námi Třebíč a za ní Telč. V Telči stavíme na Benzině. Pro benzín a taky proto, že někdo cvaknul vypínačem a je tma. Měním si brýle za čiré a přes kalhoty si beru ještě jedny, taky na tričko ještě košili. Je září a teplota už nic moc. Všímám si, že Martinovi nesvítí zadní světlo. Nemáme čas to řešit a vidět nás je, tak pokračujeme.
Mrákotín, Strmilov, po napojení na silnici 34 zastavujeme. Martinovi to nesvítí a teď není vidět už vůbec nic. Jede vzadu a to je nebezpečné. Nejdřív se snaží dozadu nainstalovat čelovku, ale moc to nesvítí. Prohození konektorů na zadním světle naprosto nepochopitelně nepomáhá. Radím mu, aby vrazil kus větve pod spínač brzdového světla na zadním brzdovém pedálu. Není přítelem prasáckých řešení jako já, ale nakonec to stejně udělá. Teď mu to svítí a hodně. Roztáčíme kola na Jindřichův Hradec z kterého sledujeme směr Tábor. Je úplná tma, asi desátá hodina večerní. Není vidět nic a bludička mého předního světla stačí akorát osvítit odrazky na patnících a bílé čáry na vozovce. To stačí, podle toho se dá jet docela obstojně. Horší je to tam, kde ani jedna z těch věcí není.
Přijíždíme k E55 a odbočujeme na sever. Strašný provoz a světlomety protijedoucích aut způsobují, že nevidím vůbec nic. Naštěstí jsme za chvíli v Táboře. Tady ovšem noční dobrodružství teprve začíná. Značky objížděk kvůli výstavbě D3 nás vedou na dálnici. Po deseti kilometrech nás vedou na první sjezd a otáčí zpátky po dálnici na Tábor. Říkám Martinovi, že je blbost se vracet a že mi tu navigace ukazuje možnou trasu - sice po okreskách, ale výrazně kratší. Jako správný dobrodruh přikyvuje a tak jedeme.
Nejdřív je silnice široká a pěkná, pak je úzká a rozbitá a pak už není skoro žádná. Projíždíme strašné zapadákovy a já čekám, kdy dojde k setkání mého kola a cizího živočišného druhu. To se naštěstí nestane a jsme na silnici 19. Zastavujeme a loučíme se. Za dva kilometry se naše cesty rozejdou. Je kolem jedenácté a v Oltyni na kruháku vyrážím směr Plzeň, zatímco na výjezdu na Písek se ve tmě ztrácí Martinovo brzdové světlo.
Silnice je naprosto pustá a já si uvědomuji, že už jsem dlouho nebral benzín. Nevadí, mám přece ještě plný kanystr. Zastavuju, abych dolil z kanystru do nádrže. A sakra, kanystr prasknul na třetím místě a cestou mi všechen benzín vytekl. Koukám do nádrže, nic moc tam není, ale mám ještě plnou rezervu. V Milevsku je benzínka, tak se stavím tam, je to kousek. Měsíc vůbec nesvítí a tma je neprostupná. Jedu a nepotkám vůbec nikoho. Milevsko, benzínka, zastavuju. A sakra, tady mají jenom do desíti a teď je už skoro půl dvanáctý. Koukám do navigace, kde je nejbližší další benzínka. Na Orlíku je Benzina, ty mívají otevřeno aspoň do půlnoci. Kousek za Milevskem už musím přepnout na rezervu. Konečně ten táhlej kopec dolů na Žďákovák. Přejíždím noční Orlickou přehradu, dnes tu nikdo žádný sudy dolů nehází, a jedu nahoru k benzínce. No, super, tady mají dokonce jenom do osmi. Koukám do obou nádrží a nevypadá to vůbec slavně. Začínám pomýšlet na to, že přespím někde v lese a ráno docuknu pro benzín.
Chce se mi ale domů a tak prosím navigaci o další benzínku. Další je na R4ce u Letů. Jestli ani tam nebudou, tak jsem v loji. Jedu a čekám kdy motor zacuká a chcípne. Zvládli jsem to. Benzínka svítí a je otevřená. Beru obě plné a točím kola na Březnici a Rožmitál pod Třemšínem. Kolem vojenského újezdu Brdy na Spálené Poříčí a už jsem prakticky v Plzni. Posledně při návratu ze Slovinska jsem přijížděl od Nepomuka a při nočním průjezdu Plzní nasával sladovou vůni. Dneska bych tenhle čichový vjem taky ocenil, ale radši volím kratší variantu cesty přes Starý Plzenec. Fabrika na Bohemia sekt nikterak nevoní. Ještě přejedu Berounku, jeden a druhý kopec a jsem doma. Nikdo tu není. Vítá mě jenom pes. Na plotně ale stojí guláš a čeká mě měkká postel.

Ujeli jsme úžasných (+/-) 3000 kilometrů.

Závady: dva prasklé ráfky Takegawa, prasklé žárovky, povolené / ztracené šrouby, vadné CDI, ucpaný karburátor

Náklady ca. 7000kč/os. včetně benzínu