Neposrat se! (třetí část)

První kapitoly zde.

Kapitola pátá, konečně v Rakousku
Probudili jsem se do magického rána. Slunce akorát vycházelo a po hladině Slap se válely chomáče mlhy obarvené sluncem do žluto červena. Vypadalo to, jako by se otevírala pekelná brána :). Udělali jsme pár fotek, pak snídani a začali balit stany. Nijak moc jsme nefofrovali, bylo opravdu krásně a není kam spěchat. Před přejezdem hranic jsme se stavili na oběd v Motorestu u Boršova nad Vltavou a pak směr rakouský Steyr, kde budeme nocovat. Při přejezdu přes hranice jsem si uvědomil, že tohle je vlastně moje první cesta přes čáru na motorce a neodpustil jsem si hlasité „Joóóóó“, když jsem vjeli na rakouskou půdu. Ubytovali jsme se v podhůří alp v kempu SV Forelle Steyr - Camping am Fluss, kde to právě vřelo přípravami na zítřejší závody kajaků. Po place pobíhaly rakouský roštěnky s kajakama nad hlavou. Dokonce jsme viděli družstvo dorostenek, jak nesly z vody obrovskou loď (asi dvacitiveslici) a ještě měli jednu co jim do toho bubnovala aby se pěkně sesynchronizovali (vypadali fakt sehraně, nejspíš se jim už sesynchronizovalo ledacos :). Když jsme pečlivě vybrali místo a postavili stany, nastal čas to pořádně oslavit. Z petky od Coca Coly co mi prodal správce (a zase chutnala tak nějak líp než to co se prodává u nás) jsme vyrobili dva panáky a jaly se ztrestat importovanou flašku Tullamorky. Začali jsme brzo a tak konec přišel rovněž velmi brzo. Devátá hodina, teprve se setmělo a ti dva divní Češi už jsou na sračky :). V noci asi pršelo, ale já si z noci nějak nic moc nepamatuju :). Mám pocit, že jsem někomu v noci volal, tak jestli to bylo někomu z Vás, tak se omlouvám :).
Ráno časně, už to v kempu žilo (k čertu s tou pověstnou nespavostí Fraze Josepha). Na trávníku lodě, závodníci pobíhali, komise zasedala u stolu kde jsme včera pařili. Prázdnou flašku od Tollamorky někdo za nás uklidil, dokonce i naše PET panáky :), holt v Rakousku je pořádek. Dali jsme snídani a začali jsme plánovat trasu. Rozhodli jsme se pokračovat v cestě dle původního plánu a přejet až ke Slovinským hranicím. Nutno ještě podotknout, že ráno při balení jsem nahlodán svědomím o podceněné přípravě motorky trochu okukoval spotřebák na fárošovi. Brzdové desky které se mi zdály doma, že to ještě v pohodě daj, už nevypadaly tak odhodlaně a v zádu tak nějak jsem neobjevil žádné obložení :/. „Hele meco, ty vole, já mám nějak v prdeli desky, vepředu je tam tak půl milimetru a vzadu asi tak nějak už nic :-o“. Zadní slicka vypadala pořád stejně, jako když jsme odjížděl, tak aspoň něco. Meca jenom kroutil hlavou. To se mu to kroutí, když si koupil motorku s deskama a gumama v pohodě :). No přece si nebudu kazit dovolenou, prostě nebudu brzdit a budu šetřit desky na GrossGlockner...


Kapitola šestá, jezero Klopeiner See
... A prostě jsem nebrzdil. Když jsme vjeli do alp, byla to pecka. Sluníčko se začalo pomalu klubat z mraků a alpské scenerie vypadaly přízračně. Těžko se to popisuje, prostě poprvé na motorce v alpách je poprvé na motorce v alpách. Každý zabrzdění jsem počítal. Brzy jsem se dostal k tomu, že jsem musel použít brzdy jen abych úplně zastavil (například na semaforu, nebo u pumpy) protože naloženou motorku zastavit nohama na fleku prostě nejde. Pokaždé když se mecovi který jel přede mnou rozsvítilo brzdové světlo, jsem automaticky šel od dva kvalty dolů a dobrzdil motorem. V duchu jsem se omlouval spojkovým lamelám a opakoval si moji básničku.
...
ne vy mě nils sví čky
ne vy mě nils dés ky
ne vy mě nils sví čky
to si ale dé bil
...
K jezeru jsme dorazili kolem páté odpoledne. Našli jsme kemp který vypadal velice příjemně a začali jsme se rozhlížet po obsluze. V kempech mimo sezonu je to trochu potíž, protože tam obsluha nebývá permanentně a někdy nezbývá, než se ubytovat na vlastní pěst a počkat až se časem někdo objeví. Nakonec jsme „kempmámu“ objevili v prázdném baru a na naši prosbu „Two people, two motorcycles, two tents, one night“, odpověděla s úsměvem „kein problem“ ubytujte se kde se vám líbí a zaplatíte ráno. Vybrali jsem si tedy exkluzivní plácek (zcela jistě ne určený pro stany) těsně u jezera (no neměla říkat kde chcete :).  A začali stavět stany. Na place byly židle, stůl a pár dalších užitečných věcí, které jsme ihned ochotně asimilovali a rázem se z tohoto místa stal kempařský ráj. Neodolal jsem a dal jsem si osvěžující koupel v jezeře, které nebylo o moc studenější než vzduch a byla to pecka. Meca se jen šklebil a hulákal něco o bláznech a zimě.

Když jsme vytáhli jídlo, přibelhala se najednou odkudsi malá kachna chromá na jednu nohu. Ostentativně kulhala, klepala zobákem o zem a naznačovala, že už týden nejedla a že je chudák a že jako by jsme jí měli naše jídlo navalit. Já jsem ji hned prokoukl, ale meca „měkká duše“ podlehl a brzy do ní nacpal svoji večeři a nejspíš i kus snídaně :). Nechápal jsem, kam to ta malá kachna všechno dává. Vedle nás kempoval nějakej rakouskej děda rybář, neuměl ani slovo jinak než německy, ale každou chvíli přišel za náma a snažil se nám něco vyprávět. Dlouhosáhlé vyprávění, ale vždycky narazilo na nedostatek slovní zásoby a tak jsme se toho moc nedozvěděli, jen jsem se naučil alespoň pár nových německých frází. Například „kein fisch“ znamená, že chytil hovno :).


Kapitola sedmá, Boris
Ranní balení bylo poněkud ospalé. U jezera bylo tak krásně, že se mi odsud vůbec nechtělo a mecovy asi taky ne (zjevně už se taky synchronizujeme :), takže jsme se s tím crcali tak dlouho, že v jednu jsme byly ještě pořád v kempu. Při plánování další cesty bylo rozhodnuto, že to dnes tedy nebudeme hrotit a přejedeme jen 100km k dalšímu jezeru. Nakonec to ale dopadlo tak trochu jinak!

Počasí opět luxusní, Slovinské alpy magické, meca každou chvíli stavěl na focení. Všechno šlo podle plánu, až někde ve Slovinsku na pumpě můj pohled uvízl na bílém pruhu na zadní gumě. „To se mi snad zdá, je to na hadr“. Ještě včera tam byl normálně vzorek a dneska hadr. Slicka byla zřejmě řezaná až těsně k prvnímu plátnu a jak známo, jak zmizí vzorek guma začne mizet před očima. Je pravda, že jsem za fároše docela v horách tahal, zatáčky nám oběma dost chutnali, ale jak se zdá, jemu chutnala i zadní guma a sežral ji jako prd! Tohle je ovšem fatální, nevím kolik se dá najet na hadru, ale tisíc km minimálně co máme ještě v plánu to nejspíš nebude :-O. Tedy buď seženu novou gumu, nebo to znamená na místě se otočit a modlit se, aby to vydrželo domů. Meca už má zase ten svůj pohled dítěte kterému berou hračky. Tentokrát to vypadá, že je už docela nasranej. No ani se mu nedivím, je jasné, že jsem veškerý přípravný čas strávil na kufrech a nějak už nezbyl na řešení spotřebáku :/. Docela jsem propadal panice a opravdu jsem byl už napůl rozhodnutej, že jedeme domů, ale když jsem se podíval na mecu, tak mi bylo jasné, že tohle mu prostě nemůžu udělat. Jdu sehnat gumu říkám a začal jsem brouzdat po netu a hledat nějakej motopneuservis. Byly jsme v nějakém městečku a bylo pondělí, takže úplně bez šance to není. Akorát mě děsilo, že jsme ve Slovinsku, kde všechno jak známo stojí tak trochu více, než na co jsme zvyklí a nová zadní guma na fároše není nic levného ani u nás. Meca byl o dost úspěšnější, mezitím se začal bavit s nějakým Slovincem co parkoval vedle nás a ptal se ho, jestli tu není někde pneuservis a ukazoval mu proužek. Slovinec se dost snažil zamyslet, ale ve zdejším městečku prý asi ne. Máme jet do vesnice Lipnica asi 6km odsud a tam prý něco je. Vyrazili jsme tedy. Můj vnitřní hlas s nadšením přidal další sloku do svého songu a zněl teď už s odporně razantní intenzitou, tak jak to umí jen on :/
...
ne vy mě nils sví čky
ne vy mě nils dés ky
ne vy mě nils gú mu
teď pojedeš dó mú
...
Lipnica byla pár domků pohozených podél silnice. U místní nálevny, kde se zjevně odehrává vše důležité seděla na zahrádce skupina Slovinců v bujaré náladě. Meca mi přikázal „di se jich zeptat“, tak jsem k nim poslušně vyrazil a ptám se na motopneuservis, že potřebuju novou gumu. Jedna Slovinka ve středních letech uměla docela dobře anglicky a hned mi říká, „jasně, to musíte k Borisovi, ten vám to všechno zařídí“. Vytáhla telefon a začala na něj hledat číslo, nějak se jí ale nedařilo telefon přeprat (vlastně už se ji nedařilo ho ani moc udržet v ruce :) a tak mi alespoň vysvětlila 3x za sebou cestu („je to hned tady kousek, odbočíte vlevo a tam už uvidíte ceduli Kawasaki“) a tak jsme vyrazili hledat Borise. Bohužel onu odbočku vlevo jsme nenašli (žádná v obci totiž nebyla) a tak jsme chvíli jezdili a nakonec jsme skončili zase u té hospody. Mezitím tam doputovalo několik dalších štamgastů a začali nám znovu vysvětlovat cestu. Pochopil jsem, že Boris je něco jako místní celebrita, kterou prostě každý zná. Jeden z nich vytočil Borisovo číslo a dává mi ho k uchu. Boris, ale uměl anglicky asi tak jako ten rakouskej rybář, tak jsem mu jenom řekl, že potřebuju gumu a že k němu jedu odkázán na to, co mi teď už asi 7 Slovinců jeden přes druhého vysvětluje. Nakonec se ukázalo, že to není vlevo, ale vpravo (holky :) a že se musí vjet do lesa a jet lesem. „Až vjedete do lesa, tak don't worry a pokračujte pořád dál a tam už to bude“.

A tak jsme jeli. Naši jsme odbočku, projeli další kus vesnice a vjeli do lesa. Když už jsme jeli nějakou chvíli lesem a pořád nic, padlo mi na mysl, že je to jak v americkým hororu. V takové té klasické vyvražďovačce, kdy vjedete do lesa „don't worry“ a tam už čeká celá vesnice vidláků až vás zabijou a sežerou :). Když už to vypadalo, že jedeme jiným lesem než máme jet, uviděl jsem dva maníky u traktoru. Ptám se jich kudy k Borisovi a jeden z nich říká, už jste tam, ještě 100 metrů. Tak poděkuju a jedem a fakt najednou barák s nápisem Kawasaki obestavěnej autama a motorkama. Před barákem sedí pár chlapíků u stolu a něco čirého popíjí.
Ptám se ahoj, je někdo z vás Boris? Ten největší hromotluk se usměje. Říkám, „ahoj Borisi, moc rád tě poznávám, mám gumu v p..., dovolená přede mnou, potřebuju zachránit“. Boris se pořád usmívá a říká „sedni si, co si dáte“ a ukázal na bar za ním. Já koukám, uprostřed lesa barák obestavěnej motorkama a ještě bar. Říkám „ty tu provozuješ i bar“? Boris se usmívá, „jen soukromej, pro mě :), co si dáte?“ „No asi nic, děkujem, my musíme ještě dneska do Itálie. Myslíš, že budeš mít tu gumu?“ Boris „jo guma v p... to je hned (nebo tak něco), podíváme se“, ale sedí a popíjí dál :). Meca na mě „hele von už má něco upito, fakt myslíš, že bude mít gumu co potřebuješ“? Já říkám „klid sedni si tady seš ve Slovinsku, tady to všechno funguje asi jinak“ :). Tak sedíme a koukáme na všechny mašiny co kolem postávají. Boris nebude žádnej chudák, má tam i spoustu aut a žádný plečky. Kromě baráku co vypadá nově ještě několik dalších budov. Najednou se Boris zvedne a jde k fárošovi, koukne na gumu a říká „pojeď za mnou“. Tak sednu na mašinu a strkám ji k jedné z budov. „Borisi, potřebuju nějakou dobrou gumu, ale levnou, klidně jetou, aby zbyly prachy na benzin“. Boris, „jasně žádnej problém“. Dojedeme k prostorné dílně napěchované rozebranejma motorkama, Boris se ptá, „for touring, or racing“? Chvíli mi trvá než se vzpamatuju z toho že mám i na výběr a říkám „hlavně cheaping :)“. Boris, šáhne do regálu a vytáhne gumu. Vypadá skoro nová, říkám „kolik za ni?“ a potím se. Boris na ni koukne a říká „50€“. Pomysím si no tak to je paráda, za to bych ji u nás nekoupil ani náhodou. „Říkám OK, ale namontuješ mi ji tam“. Boris se zamyslí „s montáží za 60€“, říkám „55€ potřebuju aby zbylo na benzín“. Boris „OK zatlač to dovnitř“. A pak se rozjel koncert :). Mezitím dorazil meca se zbylejma Slovincema od stolu a dali jsem se do řeči, zatím co Boris makal. Dozvěděli jsme se, že Boris Hercigonja (řečený Balin) je bývalý úspěšný motocyklový závodník v evropském měřítku (tedy opravdu celebrita). V jeho dílně to pro mě vypadalo jako v malém ráji. Na zvedácích tu byly rozebrané mašiny, pod stoly se válely motory v různém stupni generálek. Na trámech byla výzdoba z kapotáží supersportů (zřejmě z Borisových osobních závodních motorek) a ze starých plakátů se usmíval Boris v závodní kombinéze obklopenej roštěnkama a zářil jak sluníčko. Boris mi ještě vyhrabal solidní zadní brzdové desky místo těch mých na plech sjetých a udělil mi pár rad do motorkářského života. Když jsme se bavili se Slovincema, jestli ta brzda co mi našel vystačí na to co máme v plánu a až do Čech, vzal do ruky tu moji starou desku sjetou na plech, na které byl na jedné části ještě pazbytek brzdového obložení, ukázal prstem na ten pazbytek a říkal „Slovenija“, pak klepal prstem znovu na ten pazbytek a říká „Italia, Germany, Čechoslovakia. Don't brake, just gas“ a vítězoslavně se usmíval :). Tu brzdovou desku jsem si schoval a na trámu v dílně bude mít čestné místo, aby mi připomínala co jsem se dneska naučil.

Zase jsme ve hře a zase na cestě. Zase jsme se díky bohu neposrali, i když tentokrát to bylo už opravdu o fous.

Další kapitoly zde.