Úvodem přátelé, malé vysvětlení, proč jsem se rozhodl toto mé zatím největší motorkářské dobrodružství publikovat jako seriál. Důvod je prostý, i po razantním zkrácení má toto vyprávění celkem kolem desetitisíc slov a 200 fotografií. Při korekturách jsem ho četl několikrát a vždy přečtení trvalo skoro hodinu. Nemyslím si, že by někdo z vás měl elán to studovat jako komplet, proto bude vyprávění rozděleno na zhruba 5 dílů vždy po jedné či více kapitolách (kapitol je 13). Předem se alibisticky omlouvám za hrubky a překlepy. Jsou tam. Vždy když to znovu čtu tak jich aspoň deset najdu. Píšu nespisovným jazykem a snahy použít jazykové korektory tedy selhávají. Nejsem žádný spisovatel, ale prostě to muselo tak nějak ven a líp to zatím neumím :).
V hlavních rolích:
Roman Mecner (meca)
Meca prostě vybočuje ze standardů. Svým vzhledem a chováním jednoznačně spadá minimálně o jednu generaci níže, než kam ho řadí rok narození. Meca miluje motorky co mají duši a dva válce do V ve špatném směru. Jeho nakažlivé nadšení pro dobrodružství a hlavně odhodlání dobýt své sny je to co podle mě z něj dělá celého člověka a tak doufám, že mu to nějaká nerozmluví ;). No a hlavně, jen tak se neposere!
Moto Guzzi California Stone (guzzinka)
Guzzinku meca pořídil dva dny před odjezdem, což přesně odpovídá jeho stylu :). Je to silné jedenáctikilo s velkou ocelovou duší. Když na ni chvíli pojedeš, možná se ti jako mě stane, že se tlukot vašich srdcí spojí v jedno, ucítíš, že ti v žilách koluje místo krve benzín a pak pochopíš co to znamená .... Easy Rider :).
Radovan Pospíšil (softík nebo také kapitán šnek :)
Miluje motorky a to zejména ty z roku 1988. Motorek má vždy více, než je třeba a vždy jich je pojízdných méně, než je právě třeba :). Jeho nadšení pro beznadějné případy a nesmyslná snaha si za každou cenu vše přivést k životu sám, ho občas dovede do situací, kdy musí ke stroji zakleknout někde uprostřed cesty, proto zásadně nevyjíždí bez pěti kil nářadí. Poznáte ho podle bílé kožené kombinézy 4sr, ve které sice vypadá jako závodník, ale jezdit zatím moc neumí. Co je ale podstatné, jen tak se neposere!
Honda CBR 900 RR Fireblade (fároš)
Mám ho hlavně pro to, že se líbil manželce :). Dost často je to jediná motorka, která je pojízdná a zrovna tak tomu bylo před tímto výletem, takže byl „okufrován“ a vydal se na cestu. Jak se asi dalo čekat, na delší etapě než 200km je to trochu masakr všech částí těla, jenže ... fároš všechno splatí, když ho složíš na koleno v alpských serpentinách. Drží stopu jako by jel po kolejích, vytočená dvojka vyje a rve vatu z laďáku a ty víš, že sem je to ta nejlepší motorka, jakou sis mohl vzít. A jedeme přece do alp!
S Mecou se už chvíli známe a pár věcí jsme už spolu zažili, ale pořádnej vejlet jsme spolu ještě neabsolvovali. Tohle byla pro nás oba taková seznamovací zkušenost a snad jsme i uspěli :).
Kapitola první, přípravy na cestu
Docela přesně si pamatuju, jak to celé začalo. Sem v dílně (žádné překvapení :) a něco jsem patlal na fároši. Venku už tma a najednou volá meca. Zdar, příští tejden jedeme prodlouženej víkend Rakousko, tak se připrav. Rozhlédl jsem se po dílně, Suzuka jede jen na 3 hrnky, zatím nevím proč. Kawa, vrak co snad nikdy nedodělám :/ (ale krásnej vrak). Gorilla? Motor YX160 rozdělanej v krabici, čekám se na 175kovej kit. Vzal jsem teda z regálu plotnu na upevnění nylonových motobrašen a válce, strčil ji pod zadní sedačku fároše (pasovala jak ulitá) a říkám mecovi do telefonu „jsem připravenej“ :).
Popravdě, nakonec to tak snadný nebylo. V pátek měl být odjezd a v úterý začínám být nervózní. Máme jet z dalšíma x lidma, který neznám, neviděl jsem ani žádnej plán cesty kam se pojede, nevím jak se bude spát (snad ve stanech, jak jsme plánovali s mecou), ale tím pádem nevím co si mám nakoupit a připravit na cestu, no a meca to je prostě maňána Easy Rider :). Teprve ve středu si má jet pro novou motorku na které chce v pátek jet. Nikdo by mi asi neměl za zlé, že jsem začal o naší cestě trochu pochybovat, ale byl sem natěšenej jak sviň a rozhodnutej, že pojedu případně i klidně sám. Navíc počasí podle předpovědi nevypadalo ideálně, ale co hlavně se neposrat říkám si.
Když už jsem nic nevěděl o plánech, říkal jsem si, že aspoň připravím stroj na cestu. Přinesl jsem si tašky do dílny a navěsil jsem je na motorku. No nevypadá to nic moc. Už vidím, že zas pojedu jak hadrář, samej gumicuk a tašky za mnou budou vlát. Škoda, že nemůžu jet na Suzuce, tam mám nové krásné obrovské tři kufry, které jsem neměl ani možnost vyzkoušet. A pak mě to napadlo. Co zkusit upravit držák kufrů ze Suzuki a přidělat ho na fároše? Ukázalo se to jako dobrej, ale velmi obtížně realizovatelnej nápad ... nicméně, kufry vypadaly na motorce tak skvěle, že jsem se toho prostě už nedokázal vzdát. Abych to zkrátil, postupně jsem vyzkoušel a zavrhl mnoho způsobů jak tam ten držák upevnit. To kam se držák přidělává je na normálních motorkách z oceli (normální motorka je do roku 90), ale na fároši je to z plastu, nebo z podivné slitiny hliníku, na kterou nejde nic navařit a vlaje to jak sloní uši. V podstatě úterý v háji a pozdě večer sedím nad rozebranou motorkou, kolem mě se válí kusy podsedlovky a držáku a jsem tam kde jsem byl na začátku :/. Tedy né úplně, navíc jsem rozbil levej blinkr na držáku na asi 50 kousků, když mi držák v nestřeženém okamžiku upadl z motorky. No říkám si, furt jsem na tom líp, než meca, ten ještě nemá ani motorku :). Ale já to nějak dám, hlavně se neposrat.
Když už jsem byl opravdu kántry a chystal jsem se domů, začali mě napadat různé úchylárny na zpevnění podsedlovky a těsně před tím, než jsem odpadl, tak jsem se pro jednu z nich rozhodl. Ve středu ráno jsem vyrazil nakoupit materiál, dva metry jeklu, nějaké plocháče a jde se vařit veledílo. Meca hlásil, že jde přepisovat guzzinku dopoledne a že se kolem poledne zastaví pochlubit. Když dorazil, ještě jsem ani nezačal svářet. Guzzi vypadala krásně a meca nadmíru spokojen :). Odpoledne jsem začal měřit, řezat a svářet. Večer jsem to dal do laku a ve čtvrtek už jenom složit, namontovat brašny, udělat výstup na nabíječku na garmina, poslepovat světlo a může se vyrazit.
Kapitola druhá, vítr z hor
Tak jako ve stejnojmenné divadelní hře Járy Cimrmana, všechno je najednou jinak. V úterý večer mi meca přeposlal nástřel prvních dvou dnů cesty, který vypadal hodně dobře, nejen Rakousko, ale i Slovinsko a Itálie, no s tím se srovnám :). Ale podle toho jak se točí dešťové mraky nad Evropou, mění se najednou i cíl naší cesty. Najednou slyším od mecy, že snad prý nepojedeme do Rakouska, ale na Slovensko a do Maďarska (to je tedy slabší, ale přijatelné). Když se nakonec vytasil (po poradě kterou měli soukromě někde v Pražské hospodě), že prý se pojede do Polska protože tam neprší tak jsem si myslel, že si snad dělá srandu. Polsko mě tedy naláká vůbec. Dlouhé nudné roviny, pole, špatné silnice a jediná útěcha je studený Balt tak to tedy opravdu není pro mě. No já záložní plán mám, pojedu Rakousko a klidně sám a když bude hnusně, vyjedu až v neděli, kdy už se má počasí zlepšovat a vrátím se třeba ve čtvrtek.
Večer před odjezdem jsem zabalil pečlivě nářadí, no a i nějaké další věci na cestu :), zařídil cestovní pojištění, roamingový balíček internetu pro Evropu a po dlouhém váhání jsem nakonec sjednal online na fároše i EuropeAssistence a uložil se k velmi neklidnému spánku, plného děsivých snů o cestování.
Ano pochopili jste to správě, zítra jedeme. Ano pochopili jste správně, stále nevíme kdo vlastně pojede a ano pochopili jste správně, stále nevíme kam!
Zatím celkem nuda což? Ale nebojte se, ono se to pěkně rozjede ;)
Další kapitoly zde.
